Jméno Miss Dior zná snad každá žena. Málokdo ale tuší, že se za slavným parfémem neskrývá jen abstraktní múza z módních ateliérů, ale skutečná žena z masa a kostí. Catherine Dior, mladší sestra legendárního návrháře Christiana Diora, prožila život, který měl k bezstarostnosti pařížských salonů hodně daleko. Byla hrdinkou francouzského odboje, přežila kruté mučení i koncentrační tábory a nakonec pěstovala růže v prosluněné Provence.
Když si v parfumerii přivoníte k flakonu Miss Dior, ucítíte jasmín, stolisté růže a nádech elegance. Skutečná nositelka tohoto jména ale poznala i úplně jiné pachy. Pach strachu, krve a zmaru. Catherine Dior nebyla jen hezkou tvářičkou,která by se nechala vydržovat a obdivovat svým slavnějším bratrem. Byla to žena nesmírné vnitřní síly.
V době, kdy by se jiní stáhli do ústraní a čekali na konec války, zariskovala vlastní život pro svobodu své země. Zatímco Christian Dior tvořil revoluční módu, která měla po válce vrátit ženám ztracenou krásu a iluze, Catherine bojovala o holé přežití v těch nejhorších podmínkách, jaké si umíme představit. Přesto si po tom všem dokázala zachovat lásku k přírodě a ke květinám, které se staly jejím celoživotním útočištěm a osudem.
Narodila se jako Ginette Dior v srpnu 1917, svět ji ale brzy poznal pod jménem Catherine. Jako nejmladší z pěti dětí vyrůstala v dobře situované rodině průmyslníka, který úspěšně obchodoval s hnojivy. Její rané dětství formoval luxus obří vily Les Rhumbs v normandském Granville. Právě tam na útesech její matka Madeleine s obrovskou péčí budovala rozlehlé zahrady plné růží a tam se zrodila Catherinina celoživotní vášeň pro botaniku.
Jenže matka v roce 1931 zemřela a rodina o jmění během obrovské hospodářské krize po krachu na newyorské burze přišla. Otec Maurice musel zlikvidovat firmu i prodat vilu. Z luxusu se rodina přesunula do zchátralého statku v Provence, kde dospívající Catherine musela začít pracovat. Pěstovala na polích zelený hrách a fazole, aby vůbec měli co jíst. Později, koncem třicátých let, se přesunula za bratrem Christianem do Paříže, kde se živila prodejem klobouků a rukavic.
Druhá světová válka všechno obrátila naruby. Sourozenci z Paříže utekli zpět na jih Francie a společně prodávali vypěstovanou zeleninu na trhu v Cannes. V listopadu 1941 udělala Catherine zásadní krok: koupila rádio. Chtěla poslouchat vysílání generála de Gaulla z Londýna, což bylo v tehdejší okupované Francii zakázané a dost riskantní. V obchodě potkala Hervého des Charbonneries. Tento muž byl o víc než dekádu starší, byl to ženatý otec tří dětí a aktivní člen odboje.
Rychle se do sebe zamilovali a Catherine se k němu připojila v odbojové síti F2, která těsně spolupracovala s britskou a polskou rozvědkou. Dostala krycí jméno Caro. Jezdila pak obrovské vzdálenosti na kole a sbírala cenné informace o pohybu německých vojsk a válečných lodí. Schůzky odbojářů dokonce organizovala přímo v Christianově pařížském bytě.
Zatčení gestapem a měsíce v koncentračních táborech
Štěstí ji nakonec opustilo. Začátkem července 1944 byla Catherine přímo na ulici přepadena a zatčena gestapem. Následovaly výslechy a mučení, ale ona nikoho ze svých spolupracovníků neprozradila a nepromluvila. V srpnu, doslova pár dní před osvobozením Paříže, ji nacisté nacpali do jednoho z posledních vězeňských transportů. Její bratr Christian se sice přes švédského diplomata snažil její odjezd na poslední chvíli zastavit, ale vlak už byl na cestě. První zastávkou byl ženský koncentrační tábor Ravensbrück na severu Německa.
Následovaly vojenská věznice v Torgau, děsivé podmínky v továrně v Abterodě, kde ženy spaly na betonové podlaze a dvanáct hodin denně dřely, a nakonec tábor Markkleeberg. Když se v dubnu 1945 z obou stran blížili spojenci, dozorci vyhnali zbytky vězňů na pochody smrti. Právě během jednoho z nich, nedaleko Drážďan, se jí podařilo uprchnout. Do Paříže se vrátila na konci května. Byla tak vyhublá a zničená, že ji Christian na nádraží zpočátku vůbec nepoznal.
Za svou mimořádnou statečnost později posbírala celou řadu ocenění. Dostala francouzský Válečný kříž, Kříž dobrovolníků odboje a v roce 1994 dokonce nejvyšší státní vyznamenání, Řád čestné legie. Velká Británie jí udělila Královskou medaili za odvahu. Ona sama ale o pozornost médií ani o slávu nestála. O měsících v lágrech prakticky nemluvila a doživotně se potýkala s fyzickými i psychickými následky prodělaného traumatu.
Naprostá změna přišla v únoru 1947, kdy její bratr představil svou průlomovou módní kolekci New Look. K novým modelům chtěl nabídnout i parfém, který by podle jeho vlastních slov „voněl jako láska“. Pracovním názvem byl Corolle. Když ale s kolegy přemýšlel nad finálním jménem, do místnosti náhodou vešla Catherine. Spolupracovnice a múza Mitzah Bricard tehdy spontánně zvolala: „Podívejte, tady je Miss Dior!“ Christian okamžitě věděl, že lepší název nenajde.
Doporučujeme
reklama
Provensálské ústraní a péče o odkaz
Přestože jméno Catherine nyní nesl parfém, který doslova dobýval svět, ona sama zůstala stranou. Vrátila se do milované Provence na zrekonstruovanou zemědělskou usedlost Les Naÿssès nedaleko města Grasse. Dny trávila pěstováním speciálních stolistých růží a jasmínu pro parfemářský průmysl. Část svých čerstvých květin také pravidelně prodávala společně s Hervém des Charbonneries na tržnici Les Halles v Paříži a Hervého děti nakonec vychovala jako své vlastní.
Poté, co Christian Dior v roce 1957 nečekaně zemřel ve věku pouhých dvaapadesáti let, převzala na sebe roli ochránkyně jeho odkazu. Pečlivě katalogizovala jeho věci, podílela se na otevření muzea Musée Christian Dior v jejich někdejším rodinném domě v Granville a stala se jeho čestnou prezidentkou. Zemřela obklopená svými milovanými květinami v létě 2008 v úctyhodných devadesáti letech.
