Její jméno dnes už možná neplní titulní stránky, ale na začátku 20. století nebylo v evropských společenských kruzích nikoho, kdo by o ní neslyšel. Luisa Casati si totiž usmyslela, že se stane živým uměleckým dílem. Rozhazovala rodinné jmění za excentrické večírky, nákupy paláců a módní kreace, nad kterými zůstával rozum stát.
Představte si pařížskou, římskou nebo benátskou smetánku 20. let minulého století. Do místnosti nevstoupí tradičně uhlazená kráska, ale přes 180 cm vysoká, extrémně hubená žena. Vlasy má ostříhané nakrátko a obarvené na ohnivě červenou. Její pleť je napudrovaná k nepřirozeně dokonalé bělosti a z tváře jí svítí obrovské, tmavě zelené oči. Jsou silně orámované černým uhlem, umělými řasami nebo dokonce proužky černého sametu.
Výstřední markýza Luisa Casati
Aby byl její už tak hypnotický pohled ještě pronikavější a zorničky doširoka roztažené, neváhala si do očí pravidelně kapat jedovatý rulík zlomocný. Markýza Casati zkrátka nechtěla zapadnout. Brala svůj zjev jako plátno. Když po nocích bloudila benátskými uličkami nahá jen v kožichu a na vodítku s diamanty vedla dva živé gepardy, psala tak historii vlastní extravagance.
Pohádkové dědictví a naprosto nefunkční manželství
Luisa Adele Rosa Maria Amman se narodila 23. ledna 1881 v Miláně. Zázemí měla víc než velkorysé, její otec Alberto Amman byl totiž nesmírně bohatý textilní magnát, který to dotáhl až na hraběcí titul u dvora italského krále Umberta I. Byla vychovávána v přísně katolickém prostředí a zpočátku vypadala jako plachá a introvertní dívka. Jenže když ve třinácti letech přišla Luisa o matku a o pouhé dva roky později zemřel i otec, staly se z ní a její starší sestry Francescy rázem nejbohatší a nejžádanější sirotci v celé zemi.
Od mladé miliardářky se k tomu očekávalo, že si najde vhodnou partii a zajistí rod. V devatenácti letech se tak provdala za markýze Camilla Casati Stampa di Soncino. On měl kromě jmění prestižní titul markýze, ona obrovské jmění. Společnou řeč ale tihle dva neobjevili asi nikdy. Camillo byl suchar, kterého zajímal podstatně víc lov než rodinný život. Po narození jediné dcery Cristiny manželé začali žít víceméně odděleně. O dceru nejevil vlastně ani jeden z nich přehnaný zájem. Trávili čas po svém a malou Cristinu nakonec odložili do klášterní školy. Oficiálně se manželé rozešli v roce 1914, papírově ale zůstali svoji až do markýzovy smrti o třicet let později. Luisu totiž svoboda lákala, ale o zvučný titul markýzy přijít rozhodně nehodlala.
Skutečný zlom v jejím životě odstartoval románek s italským básníkem, dramatikem a vyhlášeným svůdníkem Gabrielem d’Annunziem. Zatímco manžel její nevěry tiše toleroval, D’Annunzio v ní probudil to, co celou dobu bublalo pod povrchem. Překřtil ji na „Kore“, což je jiné jméno pro Persefonu, mýtickou královnu podsvětí, a nabádal ji, ať začne konečně žít. Luisa ho poslechla a transformovala se v dekadentní femme fatale.
Její život se brzy proměnil ve sbírku kuriózních nemovitostí a šílených návyků. Svůj slavný Palazzo Venier dei Leoni na břehu Canal Grande v Benátkách, kde dnes sídlí muzeum Peggy Guggenheimové, proměnila v dějiště večírků. Zahrady osvětlovaly obří čínské lucerny a po pozemku se procházeli exotičtí živočichové. Značně propadla i okultismu. Všude s sebou nosila křišťálovou kouli a obklopovala se lidmi ze spirituálních kruhů.
Hadi místo náhrdelníku a sluhové natření pravým zlatem
Kromě nočního venčení gepardů chovala třeba bílé pávy, které záměrně vycvičila tak, aby seděli na parapetech a předváděli se hostům. Vlastnila i albínské kosy, které nechávala barvit na různé odstíny podle tématu večírku. A když se jí omrzely perly a drahé kamení, vzala si na akci jako šperk živého hroznýše. Během svého pobytu v pařížském hotelu Ritz kvůli němu dokonce vyžadovala pravidelné denní dodávky živých kuřat a králíků na krmení. Někdy to ale pojala ještě osobněji a na večírek dorazila jen s „náhrdelníkem“ vytvořeným z čerstvých mileneckých „kousanců“.
Legenda praví, že nutila své sluhy obsluhovat hosty oděné jen do několika strategicky umístěných zlatých lístků. Když později přesídlila do vily San Michele na ostrově Capri, kterou si pronajala, nechala jednoho ze svých podřízených celého natřít zlatou barvou. Ten zkolaboval z přehřátí a zachránil ho až pan domácí, který z něj nátěr na poslední chvíli seškrabal. Sama na ostrov dorazila s obřím doprovodem, bronzovými gazelami v nadživotní velikosti ve skleněných boxech a na šatech měla našité rolničky, aby bylo její entrée nejen vidět, ale i slyšet.
Markýza Casati oblečení nebrala jako módu, ale jako kostýmy a platila za absolutní módní ikonu, i když byla všechno, jen ne elegantní. Oblékali ji ti nejlepší, včetně návrháře Paula Poireta. Byla tak mocnou mecenáškou, že z vlastního platila tvorbu desítek umělců jen aby, jak s oblibou tvrdila, sama sobě zajistila nesmrtelnost.
Na slavný ples hraběte de Beaumont v Paříži v roce 1924 si oblékla monstrózní šaty poseté stovkami malých žárovek, napojené na skrytý generátor. Kostým to byl tak těžkopádný, že se zasekla hned ve dveřích. Konstrukce zkratovala a markýza dostala obrovskou ránu elektrickým proudem. Přestože upadla, vstala a pokračovala v zábavě. Malíř Pablo Picasso zase popisoval, jak dojel roku 1917 z válkou zdevastované Paříže na její večírek do Říma. Krb zářil zeleným ohněm, na zemi ležela kůže z ledního medvěda a hostitelka korzovala sálem v šatech s výstřihem hlubokým až k pupíku.
Nic ovšem netrvá věčně a nikdo nedokáže rozhazovat s takovou intenzitou po celá desetiletí bez následků. Kolem roku 1930 dlužila Casati 25 milionů dolarů. Nepomohl ani krach na newyorské burze a veškerý její majetek, od milovaných uměleckých děl přes paláce až po šperky a zakázkový nábytek, putoval do dražby. Mezi kupujícími se tehdy objevila i Coco Chanel.
Z kdysi nejbohatší ženy Itálie nezbylo doslova nic. Musela narychlo uprchnout ze země a zakotvila v Londýně, nedaleko své dcery Cristiny. Zvyknout si na pronájem mrňavého jednopokojového bytu muselo být pro člověka jejího formátu zničující. Sousedé ji vídali, jak se přehrabuje v londýnských popelnicích a hledá zbytky látek nebo peří, aby si alespoň nějak ozdobila šaty. Šály si vyráběla z kousků novinového papíru, a protože neměla na drahou kosmetiku, oční víčka si místo stínů potírala černým krémem na boty. Poslední zoufalý telegram, který poslala svému bývalému osudovému partnerovi d’Annunziovi s prosbou o deset tisíc lir, zůstal bez odpovědi. Její podivínské a zmatené dopisy už totiž dávno přestal číst.
Zestárla a její psychický stav se horšil. Svých okultních dýchánků se ale nevzdala, neustále se snažila pořádat seance se zbytky svých známých a tvrdila jim, že ovládá telepatii. Před objektivy starých přátel, jako byl třeba fotograf Cecil Beaton, se už ale schovávala.
Doporučujeme
reklama
Poslední excentrická rozloučení a nehynoucí vliv
Zemřela 1. června 1957 na mrtvici ve věku 76 let. Krátce po jejím skonu se jeden z přátel vydal do jejího starého bytu, vzal tam jejího vycpaného pekingského palácového psíka a pár umělých řas, jen proto, aby ji s nimi mohli navždy uložit do země. Do rakve ji položili oblečenou do leopardího vzoru. Leží na hřbitově Brompton a na náhrobku má chybně uvedené křestní jméno „Louisa“.
