Jméno Auguste Rodin zná snad každý. Málokdo ale tuší, že za mnoha jeho mistrovskými díly nestojí jen jeho vlastní genialita, ale také skutečná žena z masa a kostí. Camille Claudel, fenomenální francouzská sochařka, prožila osud, který měl k bezstarostnosti pařížské bohémy hodně daleko. Byla Rodinovou múzou, milenkou i nepostradatelnou spoluautorkou. Přestože její talent bral tehdejším kritikům dech, skončila zrazená vlastní rodinou, zbavená svobody a zapomenutá v psychiatrické léčebně na celých třicet let.
Narodila se v prosinci 1864 v severní Francii jako Camille Rosalie Claudel. Její dětství formoval pobyt v městečku Nogent-sur-Seine, kam se rodina přestěhovala v roce 1876. Právě tam začala dospívající dívka z hlíny modelovat svá první díla, mezi nimiž nechyběla slavná busta Bismarcka, Napoleona nebo sousoší Davida a Goliáše. Jejího neobyčejného talentu si velice rychle všiml uznávaný místní sochař Alfred Boucher, který ji začal systematicky vést.
Otec, úspěšný úředník, dceřiny umělecké ambice plně podporoval. Matka pro ni naopak neměla pochopení a Camille od ní po celý život nezažila v podstatě žádnou lásku ani zastání. Na počátku 80. let se rodina přesunula do Paříže. Jelikož prestižní École des Beaux-Arts v té době ženy mezi studenty ještě nepřijímala, zapsala se na Académie Colarossi. Společně s dalšími studentkami si tam pronajala nezávislý ateliér a dál pilovala techniku pod Boucherovým dohledem, dokud ji nedoporučil samotnému Augustu Rodinovi.
Zlomový okamžik přišel v roce 1885. Slavný sochař si tehdy devatenáctiletou dívku vybral jako asistentku do své dílny. Jemu samotnému bylo 42 let. Z nadané žačky se prakticky okamžitě stala milenka, hlavní múza a spolupracovnice. Camille v ateliéru získala na tehdejší dobu nevídanou možnost detailně studovat anatomii a nahé lidské tělo. Byla to právě ona, kdo modeloval složité ruce a nohy pro velkolepé sousoší Občané z Calais, a dokonce sama stála modelem pro figury na Bráně pekel.
Pracovní tempo v Rodinově stínu bylo naprosto šílené. Camille trávila v dílně dvanáct hodin denně, od sedmi ráno do sedmi do večera. Domů se vracela tak vyčerpaná, že padala rovnou do postele. Na podzim roku 1886 si na mistrovi vynutila podpis zcela neobvyklé smlouvy. Rodin se v ní zavazoval, že už nepřijme žádnou další ženskou studentku, bude ji stoprocentně chránit v uměleckých kruzích a po společné cestě do zahraničí si ji vezme za ženu. Tento slib ale nikdy nesplnil. Svou dlouholetou partnerku Rose Beuretovou totiž opustit nehodlal.
Marný boj o vlastní jméno a stín cenzury
Po letech intenzivní spolupráce, během nichž s největší pravděpodobností prodělala i potrat, začala Camille cítit nutkavou potřebu vymanit se z toxického vlivu svého mentora. Ačkoliv sám Rodin veřejně uznával, že její talent je naprosto výjimečný, oba tvůrci se kolem roku 1892 začali profesně i lidsky razantně rozcházet. Camille si pronajala vlastní byt a ateliér, aby dokázala, že její umění obstojí samo o sobě.
Na rozdíl od Rodinových grandiózních a monumentálních projektů byla její tvorba menší svou velikostí, komornější a intimní. Jenže její detailní a realistické ztvárnění lidského těla bylo pro tehdejší společnost zkrátka příliš smyslné. Tisk i státní instituce její práce cenzurovaly jako nevhodné. Kritika sice její umění na výstavách chválila, ona sama ale nikdy nezískala žádnou lukrativní veřejnou zakázku.
Pád do temnoty a zničená mistrovská díla
Život ve stálých finančních problémech, marný boj o přežití v čistě mužském oboru a hluboké šrámy z nenaplněného vztahu si začaly vybírat tvrdou daň. Po roce 1911 se Camille postupně stáhla z veřejného života a zcela se uzavřela do sebe. Pohltila ji těžká paranoia a utkvělé přesvědčení, že Rodin a jeho spolupracovníci proti ní kují pikle, aby jí ukradli její nápady.
Své zklamání a frustraci řešila tím nejtragičtějším možným způsobem. Často brala do ruky kladivo a své hotové sochy rozmlátila na kusy, nebo naházela voskové modely do ohně s tím, že se u nich alespoň ohřeje. Toto sebedestruktivní chování vedlo k tomu, že se dochovalo pouhých devadesát děl. Většina z toho, co vytvořila v dobách své největší tvůrčí síly, nenávratně zmizela.
Když v roce 1913 zemřel její otec, ztratila jediného člověka, který stál po jejím boku. O jeho smrti jí proto rodina raději vůbec neřekla. Její matka spolu s bratrem ji považovali za padlou ženu a společně rozhodli o jejím osudu. V době, kdy ženy neměly v otázkách duševního zdraví prakticky žádná práva, ji nechali bez jejího souhlasu násilně zavřít do psychiatrické léčebny kvůli bludné psychóze.
Lékaři v pozdějších letech rodině několikrát psali, že je Camille stabilizovaná a mohla by se vrátit do běžného života. Matka s bratrem však její propuštění rezolutně odmítali. Za zdmi léčeben nakonec strávila dlouhých třicet let, aniž by se ještě dotkla sochařské hlíny. Matka ji za celá tři desetiletí nepřijela navštívit ani jednou. Samotný Rodin ji na dálku finančně podporoval a založil pro ni po své smrti fond, ale svobodu jí to vrátit nedokázalo. V dochovaném dopisu lékaři si zoufala nad tím, jak děsivé a ubíjející je být tak absolutně opuštěná. Camille Claudel zemřela na podzim roku 1943 ve věku 78 let.
