V sedmašedesáti letech vyrazila Emma Gatewoodová na Appalačskou stezku s domácky ušitým pytlem přes rameno a v plátěných teniskách. Za necelých pět měsíců došla do cíle a jako první žena prošla celou trasu sama a v jedné sezóně. Že jejímu úspěchu předcházelo třicet let domácího násilí, se veřejnost dozvěděla až po téměř šedesáti letech.
Dětem řekla jen to, že se jde projít do lesa, protože se bála, že by ji nepustily. Kam doopravdy mířila, se rodina dozvěděla až z novinového výstřižku, který doputoval do jejího domovského města v Ohiu. Emma Gatewoodová, matka jedenácti dětí a babička třiadvaceti vnoučat, mezitím šla po Appalačské stezce.
Ta měří zhruba 3 500 kilometrů, vede z Georgie do státu Maine a bývá označována za nejdelší výhradně pěší stezku na světě. V novinách se jí brzy začalo říkat Grandma Gatewood, babička Gatewoodová, a lidé po celé zemi sledovali, jestli to dokáže.
Emma Gatewoodová ušla v 67 letech 3 500 km v plátěných teniskách
Narodila se 25. října 1887 v chudé farmářské rodině v Ohiu jako jedno z patnácti dětí. V devatenácti se provdala za farmáře Perryho Claytona Gatewooda. Podle novináře Bena Montgomeryho, jejího vzdáleného příbuzného a autora biografie Grandma Gatewood's Walk z roku 2014, ji manžel zranil do krve už po třech měsících manželství a násilí pak trvalo přes třicet let.
Útočiště hledala v lese za domem. Jednou se pokusila odejít, ale kvůli dětem se vrátila. V roce 1939, po zvlášť brutálním napadení, hodila po manželovi pytel mouky. Policisté však místo něj zatkli ji. Noc strávila v cele. Jejího zbitého obličeje si následně všiml starosta městečka a vzal ji pod svou ochranu. Rozvod, který si vymohla na začátku čtyřicátých let, byl na tehdejší dobu téměř nevídaný. Tři děti, které ještě bydlely doma, pak vychovávala sama.
Proč se vydala na Appalačskou stezku
Nápad prý vznikl u zubaře, kde narazila na článek v časopise National Geographic o Appalačské stezce a o prvním muži, který ji prošel celou. Zaujalo ji, že dosud žádná žena neprošla celou stezku sama.„Když to dokážou ti muži, dokážu to taky,“ řekla podle vzpomínek své dcery Roweny. První pokus v Maine nevyšel. Zabloudila, rozbila si brýle a zachránili ji lesní strážci, kteří jí poradili, ať jede domů. Podruhé proto začala na opačném konci stezky, aby se strážcům vyhnula.
Neměla ani batoh, všechny věci nosila přehozené přes rameno v domácky ušitém pytli z džínoviny. Měla v něm vojenskou deku, sprchový závěs na ochranu před deštěm, hrnek, švýcarský nůž a náhradní oblečení. Stan, spacák ani kompas se sebou nevzala, pořádnou mapu také ne. Na nohou měla plátěné tenisky Keds a za celou cestu jich prý prošoupala sedm párů. Spala, kde se dalo, třeba pod piknikovými lavicemi nebo na hromadě listí, a jedla konzervované párky, rozinky a ořechy. Pomáhali jí i místní, protože se z ní v okolních městečkách stala celebrita.
Pěšky z Georgie na Katahdin za 146 dní
Stezka byla tehdy zanedbaná, zarostlá a plná polomů. „Tohle není stezka, tohle je noční můra,“ prohlásila v jednom rozhovoru. Přesto ušla v průměru čtrnáct mil denně, tedy přes 22 kilometrů, a ani skauti z jednoho oddílu jí prý nestačili. O jejím putování psaly nejdřív místní noviny v jižních státech, později i agentura Associated Press. Den před posledním výstupem upadla, znovu si rozbila brýle a zvrtla si kotník. Na vrchol hory Katahdin vystoupala 25. září 1955, po 146 dnech, a ve studeném větru tam zazpívala píseň America the Beautiful.
V roce 1957, tedy v devětašedesáti letech, prošla stezku znovu a jako první člověk ji zvládla dvakrát. Potřetí vyrazila v roce 1964, v šestasedmdesáti letech, tentokrát po částech. Zhruba 3 200 kilometrů ušla také po Oregonské stezce z Missouri do Oregonu. Podle některých zdrojů její popularita pomohla stezce, která tehdy zarůstala, protože správci po medializaci jejího putování opravili přístřešky a obnovili značení. Žen na stezce postupně přibývalo a v roce 2018 už tvořily zhruba třetinu všech, kdo vyrazili na celou trasu. Na otázku reportéra, proč se vydala na cestu, odpověděla stručně: „Protože jsem chtěla.“
V 71 letech navíc zcela sama vyrazila na historickou Oregonskou stezku. Trasu dlouhou přes 3 200 kilometrů ušla za tři měsíce a v cílovém Portlandu ji vítali s takovou pompou, že vyhlásili „Den babičky Gatewoodové“ a zvali si ji do televizních show. Své nadšení aktivně předávala dál. Pořádala každoroční hromadné pochody v ohijských parcích a ještě po osmdesátce trávila celé dny prosekáváním a značením nových turistických tras. Zemřela na infarkt v 85 letech jako obdivovaná legenda.
