V edwardiánské době se od žen z vyšší společnosti očekávalo jediné: dobře se vdát, konverzovat v salonech a hlavně nijak nevybočovat. Lilian Bland na podobná pravidla nebrala ohled. Místo jízdy v dámském sedle nosila kalhoty, kouřila, učila jiu-jitsu a nakonec se zapsala do historie. Stala se totiž první ženou na světě, která si sama navrhla, postavila a pilotovala vlastní letadlo. A když dokázala sobě i okolí, že to umí, naučila se řídit a otevřela si prodejnu aut.
Příběh Lilian Bland začíná v roce 1878 v anglickém Kentu, kde se narodila do rodiny anglo-irské šlechty. Její dědečkové byli duchovní a otec úspěšný umělec. V mládí sice studovala umění v Paříži a hudbu v Římě, ale kolem roku 1900 její matka zemřela a Lilian se s otcem přestěhovala za starou tetou do Irska, konkrétně do Carnmoney v hrabství Antrim. Tam Lilian naplno projevila svou skutečnou povahu. Začala jezdit na koni obkročmo, lovila, rybařila a našla si práci jako sportovní novinářka a fotografka v londýnských novinách.
Lilian Bland si v kůlně postavila letadlo
K letectví ji přivedla víceméně náhoda v roce 1908, když jí strýc Robert poslal z Francie pohlednici s Blériotovým jednoplošníkem včetně jeho rozměrů. Během téhož roku trávila čas u přátel ve Skotsku, kde celé dny pozorovala a fotografovala mořské racky. O rok později už stála na prvním oficiálním leteckém setkání v Blackpoolu.
Muži kolem se domnívali, že je to jen něčí sekretářka, ona si však pečlivě zapisovala míry vystavených strojů a všímala si, jak se letadla chovají ve vzduchu. Doma se pak zavřela do strýcovy dílny a sestrojila svůj první kluzák s necelým dvoumetrovým rozpětím křídel, který následně celkem úspěšně pouštěla na zahradě jako draka. To jí stačilo jako důkaz, že zvládne postavit plnohodnotný stroj.
Přes zimu na přelomu let 1909 a 1910 se Lilian pustila do stavby velkého letadla, pro které zvolila jméno Mayfly. S ironickým odůvodněním poznamenala, že buď poletí, nebo taky ne. Na konstrukci používala bambus, smrk, jilm a jasan. Jasanové dřevo napařovala, aby ho ohnula do tvaru křídel skotských racků. Jako potah posloužilo nebělené kaliko, které proti vlhkosti natírala vlastní směsí želatiny a formalínu. Místo pro pilota tvořila obyčejná plátěná sedačka se čtyřmi popruhy a řízení obstarávala bicyklová řídítka. Když byl kluzák s rozpětím více než osmi metrů hotový, otestovala jeho nosnost na kopci Carnmoney Hill poměrně drsným způsobem. Nechala na něj zavěsit čtyři urostlé policisty a mladíka jménem Joe Blain. Stroj se ve větru vznesl, policisté se pustili a Blain s ním bezpečně přistál. Tím se potvrdilo, že letadlo unese i motor.
Objednala si tedy u manchesterské firmy A.V. Roe dvoutaktní vzduchem chlazený motor s výkonem 20 koňských sil za 100 liber. Kvůli zdržení dodávky samotného motoru nechtěla čekat, vydala se pro něj do Anglie osobně a přivezla ho do Irska vlakem a trajektem, protože se podle jejích slov prostě akorát vešel do železničního kupé. Jenže to nebyl jediný zádrhel. Zpozdila se i dodávka palivové nádrže. Aby měla palivo vůbec jak nalít do motoru, zcizila a použila k tomuto účelu naslouchátko své tety Sarah.
Zkušební let motorizovaného stroje proběhl koncem srpna 1910, tentokrát na pozemcích lorda O'Neilla v Randalstownu. Značnou komplikací byl zdejší býk, Lilian si ale suše poznamenala, že pokud by se zvíře rozzuřilo a zaútočilo, měla by alespoň o důvod víc rychleji vzlétnout. Býk na pastvině ji údajně k udržení se ve vzduchu skutečně motivoval. Motor nahodil ručně Joe Blain a po několika nejistých skocích se stroj odlepil od země. Vystoupal do výšky necelých deseti metrů a uletěl celou čtvrt míli.
Lilian chvíli plánovala, že bude své dvouplošníky prodávat za 250 liber, ale její otec z těchto kaskadérských kousků a ubývajících financí vůbec neměl radost. Aby dceru raději udržel v bezpečí na zemi, koupil jí osobní auto značky Ford. Lilian se naučila řídit a obratem založila v Belfastu vůbec první zastoupení automobilky Ford v Severním Irsku.
Letecká kariéra nezávislé konstruktérky tak skončila stejně náhle, jako začala. V říjnu 1911 se Lilian provdala za svého bratrance Charlese Blanda a nedlouho poté emigrovali do kanadské divočiny. Její manžel trpěl problémy se zády, takže veškeré opravy motorů a těžkou fyzickou práci zastávala na farmě ona. Jejich jediné dítě, dcera Patricia, ovšem v šestnácti letech zemřela na tetanus a manželství tuto životní tragédii neustálo.
Lilian se po rozpadu vztahu vrátila do Anglie. Žila nějaký čas se svým bratrem a v padesátých letech přesídlila do Cornwallu. V pokročilém věku se věnovala malování, pěstování rostlin a navrhování zahrad. Ani jako starší dáma se ale nevzdala své svéráznosti a začala se naplno věnovat hazardu. Vytvořila si vlastní sázkařský systém, podle kterého denně sázela na dostihové koně. Zemřela v květnu 1971 ve věku 92 let.
