Paříž sedmnáctého století nebyla jen místem dechberoucího luxusu a dvorských intrik, ale také domovem temného podsvětí, kde se za zavřenými dveřmi plnila ta nejtajnější přání. V centru tohoto dění stála žena, která dokázala mistrně využít lidské zoufalství, ambice i obyčejnou pověrčivost k vybudování vlastního impéria.
Catherine Monvoisin, rozená Deshayes, se narodila kolem roku 1640 a do dějin se zapsala spíše pod svou přezdívkou La Voisin. Původně nic nenasvědčovalo tomu, že by se její život měl nějak vymykat tehdejším dob svým zvykům. Provdala se za Antoina Monvoisina, pařížského obchodníka s klenoty a hedvábím, který vlastnil krám v oblasti Pont-Marie. Jenže Antoine nebyl zrovna dvakrát schopný byznysmen a jeho podnikání brzy zkrachovalo. Catherine tak musela vzít osud rodiny do vlastních rukou, aby uživila manžela, svou matku a děti.
La Voisin a skandál na dvoře Krále Slunce
Začala si vydělávat chiromantií, tedy čtením z ruky, a fyziognomií, při které odhadovala povahu a budoucnost klientů čistě z rysů jejich tváře. Později o sobě hrdě tvrdila, že svůj talent k věštění rozvíjí už od devíti let. Souběžně s tím působila jako porodní asistentka, celkem brzy ale zjistila, že provádění nelegálních potratů vynáší nepoměrně více peněz. Z nenápadné ženy se postupně stala nesmírně zdatná obchodnice, která chápala, že k úspěchu potřebuje vytvořit patřičnou atmosféru a iluzi moci. Pořídila si proto za 1500 livrů karmínově červený sametový plášť vyšívaný zlatými orly, ve kterém přijímala své zákazníky.
Od milostných lektvarů k nebezpečným jedům a černým mším
Během svých věšteckých seancí si La Voisin rychle všimla, že tužby jejích klientů se vlastně neustále opakují. Většinou chtěli, aby se do nich někdo zamiloval, nebo naopak nutně potřebovali, aby nějaký nepohodlný manžel či příbuzný zemřel a uvolnil jim cestu k sňatku nebo dědictví. Trh si zkrátka žádal své a Catherine mu vyšla vstříc. Začala prodávat afrodiziaka a lektvary lásky, které podle tehdejších zvyklostí obsahovaly poněkud bizarní ingredience, jako byly kosti ropuch, zuby krtků, španělské mušky, železné piliny, prach z lidských ostatků nebo lidská krev. Od podivných lektvarů už byl jen malý krůček ke skutečným jedům, kterými záhy začala zásobovat pařížskou aristokracii.
Pro ty, kterým nestačila pouhá síla jedů a amuletů, začala organizovat černé mše. Tyto okultní rituály sloužily buď k výsměchu církvi, nebo k vyvolání ďábla, aby splnil temná přání objednavatelů. La Voisin na ně najímala odpadlé kněží, jako byli Étienne Guibourg nebo abbé Mariotte. Obchody kvetly a Catherine si zařídila dům v pařížské čtvrti Villeneuve-sur-Gravois, ve kterém nejen přijímala zámožné klienty, ale také pro ně pořádala noční večírky s živou houslovou hudbou. Byla bohatá, nezávislá a naplno si užívala života po boku mnoha milenců, mezi kterými nechyběl popravčí Andre Guillaume, ale ani alchymista, kouzelník, architekt nebo různí šlechtici. Temnou stránkou jejího luxusního sídla však byla pec a zahrada, kde se údajně posléze našly ostatky až 2500 plodů a novorozenců.
Madame de Montespan a smrtící stíny nad královským dvorem
Skutečným vrcholem její kariéry bylo ale spojení se samotným královským dvorem. Její nejvýznamnější klientkou se stala Madame de Montespan, oficiální milenka krále Ludvíka XIV. Už v roce 1667 si u La Voisin objednala černou mši, aby si zajistila panovníkovu trvalou lásku. Rituály zřejmě na nějaký čas zafungovaly, protože se z ní skutečně stala králova hlavní favoritka. Když pak o několik let později, konkrétně v roce 1673, králův zájem začal nevyhnutelně chladnout, Montespan se k La Voisin obrátila znovu. Situace zašla tak daleko, že při některých mších sloužila Madame de Montespan údajně sama jako živý oltář.
Jenže Ludvík XIV. nebyl zrovna prototypem věrného muže. Když se v roce 1679 na scéně objevila jeho nová milenka Angélique de Fontanges, zhrzená a zoufalá Montespan se rozhodla jednat radikálně. Požádala La Voisin, aby krále i jeho novou milenku rovnou otrávila. Catherine nejprve váhala, ale nakonec se nechala k tomuto činu přesvědčit. Společně se svými komplici, mezi nimiž byli traviči Bertrand, Romani a Catherine Trianon, vymyslela riskantní plán, že králi předají petici, která bude napuštěná jedem. Pátého března 1679 se La Voisin skutečně vydala ke dvoru v Saint-Germain, aby vražedný dokument doručila. Panovník však ten den přijímal příliš mnoho žadatelů, petici si do vlastních rukou vůbec nevzal a plán tak selhal.
Pád, alkoholové výslechy a ohnivá hranice na Place de Grève
Doba se ale už začala měnit a smyčka kolem pařížských travičů se neúprosně stahovala. Už v lednu 1679 byla zatčena Marie Bosse, úspěšná věštkyně a Catherinina hlavní konkurentka. Sama La Voisin spadla do sítě spravedlnosti 12. března 1679, když ji policie zadržela po mši v kostele Notre-Dame-de-Bonne-Nouvelle. Následovalo podrobné vyšetřování rozsáhlé sítě, do které se zapletlo mnoho vlivných aristokratů. Catherine ale nebyla během výslechů mučena. Úřady se totiž vcelku oprávněně děsily toho, jaká vysoce postavená jména by mohla v bolestech prozradit. Vyšetřovatelé proto raději využili její letité závislosti na alkoholu a udržovali ji po celou dobu v opilosti, díky čemuž z ní dostali doznání k prodeji jedů a detailní popis její pestré kariéry.
Jména svých nejdůležitějších klientů z královského dvora ale Catherine tehdy neprozradila. Její proces skončil v únoru 1680, kdy byla oficiálně usvědčena z čarodějnictví. Dne 22. února 1680 ji odvedli na pařížské náměstí Place de Grève, kde měla být veřejně upálena. Zemřít se jí ale podle očitých svědectví vůbec nechtělo. Na popravišti se zuřivě bránila, odstrkovala kněze a dokonce zoufale odkopávala slámu, která ji měla obklopit. Nakonec však plamenům neunikla a uhořela zaživa.
Teprve dlouho po její smrti se celá pravda o těsném napojení na královy nejbližší dostala ven. Její dcera Marguerite, která byla zadržena spolu se zbytkem sítě, v červenci potvrdila, že matčinou klientkou byla přímo Madame de Montespan a prozradila veřejnosti detaily o plánovaném atentátu na krále. Když se Ludvík XIV. z výpovědí dozvěděl, jak hluboko skandál vlastně sahá a kdo všechno v něm figuruje, nechal vyšetřování raději rychle uzavřít. Nařídil zničit mnoho usvědčujících dokumentů a zbývající obviněné nechal na základě tajných zatykačů bez řádného soudu doživotně uvěznit v různých pevnostech, aby už nikdy nemohli promluvit.
