V září roku 1887 otiskly newyorské noviny příběh o zmatené dívce bez paměti, kterou úřady poslaly do obávaného ústavu pro choromyslné na Blackwellově ostrově. Nikdo ji nepostrádal, nikdo se o ni nepřihlásil. Dívka s prázdným, vyděšeným pohledem totiž ve skutečnosti nebyla šílená. Byla to Nellie Blyová, naprosto zdravá a mimořádně ambiciózní reportérka deníku New York World.
Nellie Blyová se totiž nechala dobrovolně zavřít do blázince, aby na vlastní kůži zažila a následně popsala, co se děje za zavřenými vraty. Její odhalení nejenže otřásla celou Amerikou, ale de facto položila základy moderní investigativní žurnalistiky.
Nellie Blyová se nechala zavřít do blázince
Ženy koncem 19. století většinou psaly do novin o módě, květinových výstavách nebo tipech do domácnosti. Takže představa, že by se redaktorka vrhla do nebezpečných reportáží v utajení nebo odhalovala systémovou korupci, zněla tehdejším vydavatelům jako naprosté bláznovství. Jenže Nellie Blyová nebyla obyčejná novinářka. Její životní příběh připomíná spíše dobrodružný román, ve kterém nechybí riskantní sázky, zisk i ztráta obrovského jmění, zrada a překonávání světových rekordů.
Zrození reportérky, jak Elizabeth ke jménu Nellie přišla
Všechno to začalo v Pensylvánii. Elizabeth Jane Cochranová se narodila v květnu 1864 do poměrně dobře zajištěné rodiny. Otec byl místní soudce a majitel mlýna, jenže náhle zemřel a nezanechal po sobě závěť. Zajištěný život se rodině zhroutil jako domek z karet. Museli se přestěhovat do chudší čtvrti v Pittsburghu a Elizabeth musela z finančních důvodů už po prvním semestru opustit učitelský ústav.
Začala být frustrovaná, jak málo příležitostí tehdejší trh práce nabízí ženám, které se musí samy uživit. Když si pak jednoho dne v novinách Pittsburgh Dispatch přečetla sloupek, který tvrdil, žejediné adekvátní místo ženy je u plotny a v domácnosti, napsala do redakce ostře formulovaný protestní dopis podepsaný pseudonymem „Osamělá sirota“. Její troufalost a jasné argumenty šéfredaktora George Maddena natolik ohromily, že podal inzerát, ve kterém autorku vyzval ke schůzce. Až na místě zjistil, že text psala mladá dospívající dívka. Elizabeth dostala nabídku, měla napsat článek na zkoušku o diskriminaci žen v práci. Šéfredaktor byl spokojený a Elizabeth se stala jejich první ženskou reportérkou, která publikovala články pod pseudonymem Nellie Blyová.
Zpočátku se jí dařilo. Psala o bídných podmínkách žen v továrnách a pouštěla se do témat, která se pro dámu v té době příliš nehodila. Brzy ji ale začalo nudit psát pouze pro ženskou rubriku, proto vyrazila na vlastní pěst jako zahraniční zpravodajka do Mexika.
Několik měsíců tam mapovala chudobu a ostře kritizovala tamní vládní korupci. Režimu se její texty pochopitelně nezamlouvaly. Když začala psát o cenzuře a nespravedlivém věznění mexických novinářů, úřady jí začaly vyhrožovat zatčením a nakonec ji ze země vyhostily. Své zážitky shrnula v knize Šest měsíců v Mexiku, ovšem po návratu do Pittsburghu ji čekalo zklamání. Tentokrát byla odsunuta k recenzím divadelních her a psaní do společenské rubriky. S tím se Nellie nehodlala smířit, sbalila si věci a zamířila dobýt newyorský tisk.
Dostat práci v New Yorku ovšem nebylo snadné. Ženy tu nikdo nebral vážně. Povedlo se jí to až v redakci prestižního listu New York World patřícího Josephu Pulitzerovi. Redaktorovi Johnu Cockerillovi nabídla, že pojede třetí třídou do Evropy, aby popsala drsný život emigrantů. To zamítl. Pak ale přišla s návrhem, ze kterého běhal mráz po zádech. Chtěla předstírat šílenství a nechat se zavřít do ženského ústavu na Blackwellově ostrově, o němž kolovaly všelijaké zvěsti. Cockerill souhlasil.
Nellie se připravila důkladně. Zajistila si imunitu u okresního prokurátora, na svém budoucím propuštění se dohodla přímo s ředitelem ústavu, nacvičila si skelný pohled, oblékla se do hadrů a ubytovala se v levné noclehárně. Tam simulovala zmatenost, dokud na ni majitelé nezavolali policii. Soudce i lékaři její divadlo spolkli i s navijákem. Jistý doktor v nemocnici Bellevue dokonce její rozšířené zorničky, které měla kvůli silné krátkozrakosti, vyhodnotil jako příznak drogové závislosti. Cesta do ústavu byla volná.
Následujících deset dnů zažívala čirou hrůzu. Zjistila, že za zdmi léčebny jsou drženy nejen duševně nemocné pacientky, ale i naprosto zdravé imigrantky, které se jen nedomluvily anglicky. Zavírali sem i ženy, kterých se jejich rodiny potřebovaly nenápadně zbavit. Režim byl šílený. Budíček byl o půl šesté ráno, následně musely ženy celý den sedět v naprostém tichu na tvrdých dřevěných lavicích v nevytopené místnosti. K jídlu dostávaly okoralý chléb, zkažené máslo a polévky z nepoživatelného masa, po kterém vězeňkyně zvracely. Všechny se myly ledovou vodou z jednoho kbelíku a malým kouskem mýdla. Ošetřovatelky pacientky běžně bily a psychicky týraly za jakýkoliv drobný prohřešek.
Když ji po deseti dnech na základě předchozí dohody vysvobodil právník novin, měla dostatek materiálu na to, aby šokovala celý svět. Její série článků a následná kniha Deset dnů v blázinci vyvolala obrovský poprask. Následovalo vyšetřování a vedení města New York muselo pod tlakem veřejnosti okamžitě navýšit rozpočet na péči o duševně nemocné o jeden milion dolarů.
Nákup dětí, falešná kriminálnice i utajená tanečnice
Úspěch z Blackwellova ostrova z ní udělal novinářskou celebritu. Její styl práce začal definovat moderní investigativu. Vydávala se za služku, aby odhalila praktiky vykořisťovatelských agentur práce. Aby zmapovala černý trh s novorozenci, předstírala, že je matka snažící se zbavit nechtěného dítěte. Sama si dokonce jedno koupila za pouhých deset dolarů od překupníků, přičemž dostala papír, že s ním může naložit, jak uzná za vhodné.
Nebezpečí vyhledávala dobrovolně. Domluvila se s kolegou, aby ji křivě obvinil z krádeže. Chtěla zmapovat, jak newyorská policie zachází se ženami ve vazbě. Na vlastní kůži zažila ponižující prohlídky donaha i výsměch. Její článek pak pomohl k zavedení policejních dozorkyň v ženských věznicích. Odhalila také obrovskou korupci v politice, když se vydávala za vlivnou lobbistku v Albany a usvědčila zákonodárce Eda Phelpse z korupce, když jí za úplatek tisíc dolarů slíbil zablokovat konkrétní zákon. V rámci lehčí, ale neméně odvážné investigativy se dokonce na čas stala sboristkou, aby popsala drsný život tehdejších divadelních tanečnic.
Reportérce ale brzy začal být New York malý. Rozhodla se proměnit fikci v realitu a překonat rekord Philease Fogga z proslulého románu Julese Verna Cesta kolem světa za 80 dní. V listopadu roku 1889 nasedla v New Jersey na loď a vyrazila. Používala parníky, vlaky i jízdu na koni. Obyvatelé Ameriky sledovali její postup díky pravidelným depeším s neskrývaným napětím.
Cestu, na kterou se vydala zcela sama jen s jednou malou brašnou, zvládla za 72 dní, 6 hodin, 11 minut a 14 vteřin. Když se vrátila, vítaly ji v ulicích jásající davy. Stala se nejznámější ženou ve Spojených státech. Její rekord sice o pár měsíců později o pět dní překonal byznysmen George Francis Train, ale to už na její slávě nic nezměnilo.
V době své největší slávy se tehdy třicetiletá Nellie provdala za stárnoucího milionáře Roberta Seamana a novinařinu v podstatě opustila. Když manžel v roce 1903 zemřel, zdědila jeho obří průmyslové impérium, včetně továren Iron Clad Manufacturing Company. Vymyslela a patentovala několik inovací pro výrobu ocelových barelů na ropu, z nichž některé principy se v průmyslu používají dodnes. Zatímco tehdejší továrníci své lidi spíše dřeli z kůže, ona zavedla pro své zaměstnance zdravotní benefity a vybudovala pro ně knihovny a rekreační centra. Všechno by zřejmě fungovalo skvěle, kdyby neměla tak velkou důvěru ve své podřízené. Část managementu ji začala systematicky okrádat, až nakonec skončila v dluzích a hrdinka novinových titulků musela vyhlásit bankrot.
Doporučujeme
reklama
Válečná zpravodajka
V pozdějším věku se Nellie vrátila ke psaní. S vypuknutím první světové války vyrazila do Evropy a zařadila se mezi vůbec první ženy, které přímo psaly o hrůzách východní fronty. Byla dokonce na krátký čas zatčena s tím, že jde o britskou špionku. Angažovala se také v hnutí za volební právo žen a informovala o velkých dělnických stávkách.
Nellie Blyová pracovala téměř do posledního dechu. Její život předčasně ukončil těžký zápal plic v lednu roku 1922. Bylo jí pouhých 57 let. Renomovaný novinářský editor Arthur Brisbane tehdy v nekrologu napsal, že odešla „nejlepší reportérka v Americe“.
