Psala se polovina 70. let. Junko Tabei místo své tradiční role šila po nocích ze starých závěsů horolezecké kalhoty a z plachty na auto nepromokavé rukavice. Měřila necelých 150 cm, doma měla tříletou dceru a v kapsách jen pár jenů. Přesto se rozhodla dobýt střechu světa.
Mount Everest už je dneska tak trochu komerční dálnice plná bohatých turistů, kteří si zaplatili zástup šerpů, aby je dostali až nahoru. Jenže v roce 1975 to vypadalo úplně jinak. Panovala tam nepředvídatelná divočina, do které se pouštěli jen ti nejodolnější muži. A teď si představte 15 japonských žen, většinou pracujících matek od rodin, které si řekly, že to zkusí taky. V čele s Junko Tabei, drobnou, na pohled křehkou ženou, která ale měla v těle víc vůle a tvrdohlavosti než celá tehdejší horolezecká smetánka dohromady.
Junko Tabei, první žena na Mount Everestu
Junko Išibašiová se narodila v září 1939 v městečku Miharu v prefektuře Fukušima jako pátá dcera ze sedmi dětí v rodině tiskaře. Jako malá byla neustále nemocná, slabá a nikdo by do ní neřekl, že zvládne jakoukoliv fyzickou zátěž. Jenže v deseti letech ji učitel vzal s celou třídou na výlet na horu Nasu.
Malá Junko najednou zjistila, že v horách jsou si všichni rovni. Hory nesoudí, kdo je jak rychlý, kdo z jaké rodiny pochází nebo jestli je to kluk, nebo holka. Byla tam jen čistá příroda, neskutečné výhledy a pocit naprosté svobody. Byla to láska na celý život. Rodina ale neměla peníze na drahé vybavení, takže na střední škole se k lezení dostala jen svátečně.
Během studií anglické a americké literatury na Ženské univerzitě Šówa se Junko začala hlásit do mužských horolezeckých klubů. I tam ji odmítali. Chlapi se jí ptali, jestli se přišla do hor jen seznámit a najít si manžela. Někteří s ní dokonce odmítali lézt na jednom laně. Junko ale zatnula zuby a zdolala všechny hlavní japonské vrcholy včetně hory Fudži. A mimochodem, manžela v horách nakonec opravdu našla. S Masanobuem Tabei se seznámila při výstupu na horu Tanigawa. Na rozdíl od většiny ostatních mužů té doby ale Masanobu její vášeň naprosto chápal a celou dobu ji podporoval.
Koncem 60. let už měla Junko dost toho, jak se k ní v mužských klubech chovají. V roce 1969 proto založila Ženský horolezecký klub Joshi-Tohan se sebevědomým a provokativním názvem „Pojďme na zahraniční expedici samy!“
Byla to skvělá parta, ale Junko brzy pochopila, že japonská výchova ženy učila zdrženlivosti, tichosti a tomu, že si nikdy nemají stěžovat nebo žádat o pomoc. Když v roce 1970 vyrazily na svou první velkou expedici do Nepálu na horu Annapurna III, zjistila, že některé členky raději tiše trpí a mlčí o svých limitech, než by přiznaly slabost. Jenže v horách předstírané hrdinství zabíjí. Junko a Hiroko Hirakawa se tenkrát přesto dostaly až na vrchol, a to zcela novou cestou z jižní strany. Když si nahoře chtěly udělat historickou fotku, zjistily, že jim v té šílené zimě praskl film ve foťáku. A další cíl byl jasný: Mount Everest.
Získat povolení od nepálské vlády trvalo 4 roky. Když konečně přišlo, začaly shánět peníze. Pomohly až noviny Jomiuri Šimbun a televize Nippon, jenže i tak musela každá z horolezkyň ze svého doplatit půldruhého milionu jenů, což tenkrát odpovídalo asi pěti tisícům dolarů. Junko vyučovala po večerech angličtinu, dávala lekce klavíru a doslova otáčela každou minci. Šetřila i na vybavení, nůžkami rozstříhala staré potahy na auto a ušila z nich nepromokavé rukavice. Z obývákových závěsů zase spíchla pevnou vrstvu do horolezeckých kalhot.
Když v květnu 1975 expedice konečně dorazila pod Everest, Junko nebylo psychicky nejlíp. Jako matka tehdy tříleté Noriko cítila vnitřní rozpor. Později přiznala, že i když působila jako neochvějná vůdkyně, po nocích ve stanu jí po tvářích tekly slzy pochybností. Rvala se v ní láska k dceři s nezkrotnou touhou stanout na nejvyšším bodě planety.
Byl 4. květen 1975. Tým za sebou měl 6 týdnů aklimatizace a náročného budování výškových táborů. Junko s několika dalšími horolezkyněmi zrovna sestoupila do tábora číslo dva ve výšce 6 300 metrů, aby nabrala síly před finálním výstupem na vrchol. Jenže ve spánku je zasáhla masivní lavina. Tuny ledu a sněhu se převalily přes stany a pohřbily ženy zaživa. Junko se probrala v černočerné tmě. Byla tak pevně sevřená zmrzlým sněhem a troskami stanu, že nemohla pohnout ani prstem. Cítila, jak jí dochází kyslík, a ztratila vědomí. Šerpové, kteří lavinu přežili, se okamžitě pustili do záchrany. Čtyřem z nich v čele s věrným průvodcem Ang Tseringem trvalo několik dlouhých minut, než Junko vyprostili z ledového hrobu.
Byla celá potlučená, modřiny měla po celém těle a nedokázala se postavit na nohy. Dva dny jen bezmocně ležela a trpěla bolestmi. Všichni na ni naléhali, ať se okamžitě vrátí do základního tábora a vrátí se domů. Normální člověk by sbalil batoh a děkoval osudu, že je naživu. Jenže Junko Tabei jim tehdy řekla, že bude pokračovat. Věděla, že kdyby to vzdaly teď, další šanci na povolení od Nepálu by dostaly možná za několik let. Navíc o pár kilometrů dál, na severní, tibetské straně hory, se bojovalo o prvenství. Čínská vláda tam poslala dvousetčlennou expedici s jediným politickým úkolem: dostat na vrchol ženu dřív než Japonky.
O 12 dní později, 16. května 1975, byla Junko připravena pokračovat. Původní plán sice počítal s tím, že na vrchol půjdou dvě horolezkyně zároveň, jenže výšková nemoc a vyčerpání udělaly své. Šerpové nedokázali vláčet do zóny smrti dostatek kyslíkových lahví pro obě. Junko tedy pokračovala dál sama. Cesta v řídkém vzduchu byla náročná. Těsně pod vrcholem ji ale čekalo to nejhorší překvapení – extrémně úzký zledovatělý hřeben, o kterém se žádná z předchozích expedic ve svých zprávách nezmínila. Po obou stranách padala do hloubky tisícimetrová propast. Junko později přiznala, že to byl nejhrozivější okamžik jejího života. Musela si kleknout na kolena a po zledovatělé cestě se plazila po čtyřech, bokem, milimetr po milimetru.
V 12:35 odpoledne udělala poslední krok. Stála na vrcholu Mount Everestu jako vůbec první žena v dějinách lidstva. Po boku jí stál její zachránce z laviny, šerpa Ang Tsering. Když se podívala kolem sebe na zakřivený obzor Země, neplakala dojetím, ani necítila pýchu. V její hlavě proběhla úplně obyčejná, lidská myšlenka: „Konečně! Už nemusím stoupat dál.“ Čínská rivalka Pan Duo dorazila na vrchol ze severní strany o celých jedenáct dní později.
Kdo si myslel, že si Junko po Everestu sedne doma do houpacího křesla, šeredně se spletl. Navíc odmítala lukrativní sponzorství. Chtěla zůstat nezávislá. Peníze na další cesty si dál vydělávala přednáškami, provázením turistů a výukou angličtiny a hudby. Své děti, Noriko a Šinju, začala brát do hor s sebou hned, jak to bylo trochu možné.
A vytyčila si další cíl – stanout na nejvyšším bodě všech sedmi kontinentů, což je výzva známá jako Seven Summits (Sedm vrcholů). Postupně si odškrtávala jednu horu za druhou: Kilimandžáro v Africe, Aconcaguu v Jižní Americe, Denali na Aljašce, Elbrus, Mount Vinson v mrazivé Antarktidě... A v roce 1992, když vylezla na Puncak Jaya v Indonésii, se stala první ženou na světě, která to zvládla.
Junko ale stále neměla dost. Vymyslela si, že vyleze na nejvyšší horu v každé jednotlivé zemi na světě. Byl to projekt na celý zbytek života. Do konce života stihla pokořit nejvyšší vrcholy ve více než 70 zemích světa.
Doporučujeme
reklama
Dobré srdce
K tomu si na univerzitě v Kjúšú získala postgraduální diplom z ekologie a zaměřila se na himálajské prostředí. Vedla Japonský trust pro himálajské dobrodružství, organizovala velké úklidové expedice v Japonsku i v Nepálu a za vybrané peníze nechala postavit speciální spalovnu, která pomohla likvidovat tuny odpadu z horolozeckých táborů. Když v roce 2011 zasáhlo její rodnou prefekturu Fukušima ničivé zemětřesení a tsunami, každé léto pak pořádala výstupy na horu Fudži pro děti z oblastí zasažených katastrofou, aby jim pomohla překonat trauma ze ztráty domova.
To už přitom vedla svůj poslední, nejtěžší boj. V roce 2012 jí lékaři diagnostikovali rakovinu žaludku. Junko ale i s pokročilou nemocí dál lezla na hory a ještě v červenci 2016 vyvedla skupinu fukušimských dětí na vrchol Fudži. Svému tělu poručila, že prostě musí jít. Zemřela v nemocnici ve městě Kawagoe 20. října 2016 ve věku 77 let.
