Byla ztělesněním luxusu a moderní krásy, ke které na stránkách módních magazínů vzhlížely miliony čtenářek. O pár let později stála po kotníky v blátě, aby pro ten samý časopis zdokumentovala ty nejhorší myslitelné hrůzy druhé světové války. Kdo vlastně byla žena, jež nejdřív oblékala ty nejdražší modely, aby ze sebe nakonec smývala prach z fronty přímo ve vaně vůdce Třetí říše?
Narodila se v roce 1907 v Poughkeepsie ve státě New York do rodiny, ve které peníze sice nechyběly, ale k bezstarostné idyle mělo její dětství daleko. Stíny se začaly prohlubovat, když ji v pouhých sedmi letech znásilnil rodinný přítel a nakazil ji kapavkou. K tomu ji její vlastní otec, nadšený amatérský fotograf, nutil už od osmi let pózovat nahou. Rodiče se navíc tvářili, jako by se nic nedělo, a přísně jí nakázali o všem mlčet.
Své trauma v sobě tak musela dusit celá desetiletí. Není divu, že v dospívání vystřídala několik škol, ze kterých ji postupně vyhazovali. V osmnácti měla odjet na vychování do internátní školy v Nice, jenže cestou se zastavila v Paříži a rozhodla se, že tam zůstane. Zoufalý otec pro ni nakonec musel přijet a odvézt ji zpět do Států.
Lee Miller začala jako modelka pro Vogue
Zlom v jejím životě přišel v roce 1927, a to naprostou náhodou. Během procházky newyorskými ulicemi vstoupila zamyšlená rovnou před rozjeté auto. Na poslední chvíli ji strhl zpět na chodník Condé Nast, majitel vydavatelského impéria, pod které spadal i časopis Vogue. Její nevšední půvab ho okamžitě uhranul a už za pár měsíců se její tvář objevila na obálce v podobě ilustrace slavného Georgese Lepapea. Následoval kolotoč večírků, focení pro prestižní módní domy a život po boku manhattanské smetánky.
Jenže jak strmě vylétla nahoru, tak rychle letěla dolů. Známý fotograf Edward Steichen totiž prodal jeden z jejích snímků pro reklamní kampaň na dámské vložky Kotex. Lee se tak stala vůbec první skutečnou ženou, která s takto intimním produktem spojila svou tvář. Ve dvacátých letech z toho byl skandál obřích rozměrů, který její modelingovou kariéru prakticky přes noc ukončil. Příliš dlouho ale netruchlila. Už nějakou dobu totiž cítila, že ji to mnohem víc táhne na druhou stranu objektivu.
Múza surrealistů raději stála za objektivem
Sbalila si kufry a vrátila se do Paříže. Tam si našla ateliér tehdy už slavného surrealisty Man Raye, drze se pasovala na jeho asistentku a netrvalo dlouho, než se stala i jeho partnerkou. Během společných experimentů v temné komoře dokonce náhodou objevili techniku takzvané solarizace, která fotkám dodává snový nádech s obrácenými tóny světla a stínu. Zatímco Man Ray se nořil do umění, ona za něj v ateliéru zvládala komerční zakázky. Odskočila si i před kameru v surrealistickém filmu Jeana Cocteaua.
Jejich vztah byl ale plný vášně i konfliktů a nakonec nevydržel. Lee se proto vrátila do New Yorku, rozjela tam vlastní, velmi úspěšný ateliér a zdálo se, že našla své místo. Když se ale zamilovala do egyptského obchodníka Azize Eloui Beye, všechno opustila, odjela s ním do Káhiry a propadla focení rozlehlé pouště. Jenže role poslušné manželky z vyšší společnosti jí nikdy nepasovala. V roce 1937 se v Paříži seznámila s britským malířem Rolandem Penrosem. Zamilovali se do sebe, a i když se musela ještě na čas vrátit do Egypta, aby formálně ukončila své manželství, těsně před začátkem války v roce 1939 už se s Penrosem usadila v Londýně.
Válečná reportérka, co vyměnila haute couture za vojenskou uniformu
Když svět zachvátila válka, představa, že by seděla doma s rukama v klíně, pro ni byla naprosto nepřijatelná. Nakráčela do britské redakce Vogue s jasným cílem: chtěla zase fotit. Šéfredaktorka Audrey Withersová na její naléhání nakonec kývla. Zpočátku ještě fotila módu, brzy ale přešla k dokumentování rozbombardovaného Londýna. Pořád jí to ale nestačilo.
V prosinci 1942 si vybojovala akreditaci jako americká válečná korespondentka a o necelé dva roky později už se vylodila v Normandii. Nevadilo jí spát v polních stanech, zatímco v provizorních nemocnicích dokumentovala desítky krvavých operací denně. V srpnu 1944 dokonce následovala spojenecké vojáky, aby se dostala přímo do první linie k obléhání přístavu Saint-Malo. V jejím hledáčku uvízly zničené ulice, smrtící záblesky napalmu i ponížené francouzské ženy, kterým dav stříhal vlasy za údajnou kolaboraci. Hnala se vpřed s americkou armádou, obrovské vyčerpání tlumila alkoholem i amfetaminy, ale do londýnské redakce nepřestávala posílat syrové snímky plné kruté reality z míst, kam by se mnozí ani neodvážili.
Doporučujeme
reklama
Koupel v Hitlerově vaně
To nejhorší ji ale teprve čekalo. Na jaře 1945 dorazila po boku amerického fotografa Davida Schermana do osvobozených koncentračních táborů Buchenwald a Dachau. Tamní hrůzy se vymykaly lidskému chápání. Když do redakce odesílala fotografie hromad mrtvol a vagonů plných hnijících těl, připojila k nim jen zoufalý vzkaz, ať věří tomu, co na fotografiích vidí.
30. dubna 1945 oba vstoupili do mnichovského bytu Adolfa Hitlera, který zrovna zabrala americká armáda. A právě tam vznikla jedna z nejikoničtějších fotografií vůbec. Lee si své těžké, zablácené vojenské boty, na kterých ještě ulpívala hlína a špína z Dachau, vyzula přímo na sněhobílou předložku v diktátorově koupelně. Svlékla se a vlezla si do jeho vany. Scherman zmáčkl spoušť a zachytil pečlivě naaranžovanou scénu, kterou na okraji vany ještě dokresloval Hitlerův portrét. V tu chvíli ani jeden z nich netušil, že se vůdce Třetí říše ve stejný den v Berlíně zastřelil.
O co drsnější byla válka, o to těžší byl pro Lee návrat do běžného života. Trpěla těžkou posttraumatickou stresovou poruchou, pro kterou tehdy ještě lékaři neměli ani jméno, natož pochopení. S egyptským manželem se formálně rozvedla, provdala se za Penrosea a porodila mu syna Antonyho. Své válečné reportáže a desítky tisíc negativů ale zavřela do krabic a schovala na půdu. Už o nich nikdy nepromluvila. Měla těžké deprese, které utápěla v alkoholu.
Nakonec ale našla útočiště v kuchyni. Absolvovala slavnou pařížskou školu Cordon Bleu a své hosty z uměleckých kruhů začala udivovat rafinovanými kulinářskými specialitami. Možná to pro ni byla terapie, díky které se udržela nad vodou, možná jen další role, za kterou mohla skrýt své skutečné pocity. Zemřela na rakovinu plic v roce 1977. Až po její smrti se její vlastní syn vydal na půdu, otevřel zaprášené krabice a zjistil, že žena, která mu každý večer chystala večeři, byla ve skutečnosti jednou z nejodvážnějších a nejvýznamnějších fotografek dvacátého století.
