V pekle koncentračního tábora Osvětim, kde se lékaři stávali vrahy a vězni pouhým materiálem pro zrůdné experimenty, bylo těžké najít někoho, kdo by měl soucit a odvahu postavit se krutým pravidlům. Židovská doktorka Gisella Perl to ale dokázala a zachránila tak mnoho lidských životů, avšak na úkor zavražděných dětí. Přesto je symbolem odvahy a lidskosti, které druhá světová válka zoufale postrádala.
Gisella Perl se narodila 10. prosince 1907 ve městě Máramarossziget, tehdy součásti Rakousko-Uherska, do ortodoxní židovské rodiny. Její otec Maurice Perl zpočátku odmítal její touhu stát se lékařkou, obávaje se, že by mohla opustit víru. Gisella však svého otce přesvědčila a nakonec získala jeho souhlas. Ve věku šestnácti let byla jedinou ženou a jedinou židovkou, která absolvovala místní gymnázium jako premiantka třídy. Studovala medicínu a specializovala se na gynekologii. Po ukončení studií se vrátila do rodného města, kde si otevřela soukromou praxi a provdala se za internistu Dr. Ephraima Krausse. Společně vychovávali dvě děti až do roku 1944, kdy nacistické Německo okupovalo Maďarsko a začalo s deportacemi židovského obyvatelstva z ghett do koncentračních táborů.
V březnu 1944 byla Gisella Perl spolu s rodinou deportována do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Po příjezdu byla rodina rozdělena; Gisella byla odtržena od manžela, syna a rodičů, které už nikdy nespatřila. Její dceru se ještě před odjezdem do Osvětimi podařilo ukrýt u křesťanské rodiny, a tak přežila válku. V Osvětimi byla Gisella Perl přidělena jako lékařka na ženském oddělení, kde pracovala pod dohledem nechvalně proslulého doktora Josefa Mengeleho. Bez základních lékařských potřeb, jako byly antiseptika, čisté obvazy či tekoucí voda, se snažila poskytovat péči vězenkyním trpícím zraněními, infekcemi a dalšími zdravotními problémy. Často léčila pouze svým hlasem, vyprávěním příběhů a poskytováním naděje.
Byla také u toho, když byli nově příchozí lidé posíláni na smrt, a slyšela je umírat. „Toužili po kapkách vody, které by očistily jejich těla, a které by taky svlažily jejich vyprahlá hrdla. Ale místo vody se z trysek valil těžký, dusivý plyn. Během sedmi či osmi minut se někteří udusili, jiní ale byli jen v bezvědomí, ty do plamenů hodili zaživa. Výkřiky a chrčení, dávivé zvuky, které vycházely z těch dřevěných domků, mi budou navždy znít v uších,“ popisovala vraždění v plynových komorách Gisella ve své knize, které také dodávala, že nacisté neměli slitování ani s malými dětmi. „Děti, malé plavovlasé či tmavovlasé děti ze všech částí Evropy, nešly do plynových komor se svými matkami. Ty plačící a vřískající, s hrůzou v očích, odvlekli, svlékli, hodili do připravených hrobů, postříkali nějakou hořlavinou a upálili zaživa,“ líčila Giselle hrůzné momenty, jichž byla svědkem.
Největší výzvou pro Gisellu Perl bylo zacházení s těhotnými ženami v táboře. Doktor Mengele přezdívaný Anděl smrti nařídil, aby mu byly všechny těhotné vězeňkyně hlášeny, s příslibem lepší péče. Ve skutečnosti byly tyto ženy podrobeny krutým experimentům nebo okamžitě usmrceny. Po zjištění této pravdy se Gisella rozhodla, že v Osvětimi nesmí být žádná těhotná žena. Jednoho dne doktor Mengele rozhodl, že se již těhotné matky nemusí posílat rovnou do plynu, bylo jim dovoleno přežít, novorozené děti ale musely zemřít. Ženy však mohly rodit v lepších podmínkách s nadějí, že si v budoucnu budou moct pořídit dalšího potomka. Jenže v době, kdy měla Giselle na starosti téměř tři sta těhotných žen, Mengele opět změnil názor. „Vtrhl do nemocnice s křikem, bičem a revolverem v ruce a všech těch dvě stě devadesát dva matek dal naložit na vůz a pak vrhnout do plamenů kremačních pecí – zaživa,“ vzpomínala Gisella.
V naprosto nevyhovujících podmínkách, bez sterilního prostředí a nástrojů, prováděla tajně potraty, aby zachránila životy matek. Dělo se tak po nocích, potmě, v naprosto nevyhovujících podmínkách, a po porodu navíc Gisellu čekal ještě těžší úkol – usmrtit novorozeně, aby matka měla šanci přežít. Tento čin byl v rozporu s jejími náboženskými a profesními zásadami, ale vnímala ho jako jedinou možnost, jak zabránit jisté smrti žen. Později uvedla: "Nikdo nikdy nepochopí, co pro mě znamenalo ničit životy těchto dětí, ale kdybych to neudělala, byly by krutě zavražděny matka i dítě." Takto Gisella za několik měsíců svého pobytu v Osvětimi zachránila desítky lidských životů.
S blížícím se koncem války byla Gisella Perl přesunuta do koncentračního tábora Bergen-Belsen, kde byla v dubnu 1945 osvobozena britskou armádou. „Dlouhá řada britských tanků se valila do tábora smrti v Bergen-Belsenu. Byli tu všichni ti mrtví, aby je přivítali: leželi podél cesty, v příkoepch a na horách rozkládajících se páchnoucích těl, ale jen několik z přeživších mělo dost sil na to, aby vylezli ze svých děr a pozdravili vítěze. Řeky krve, hnisu a lidských exkrementů lenicě tekly po cestách a zápach, který se z nich zvedal, pokrýva tábor jako těžký dusivý mrak. Podivné, děsivé bytosti, které kdysi bývali muži a ženami, než jim hlad a nemoci vzaly lidský vzhled, zpomalovaly postup zachránců, protože jim chyběla síla klidit se z cesty tankům,“ popisovala Gisella hrůzné výjevy z tábora ve své knize. Po osvobození zjistila, že její manžel, syn, rodiče a většina příbuzných zahynuli během holocaustu. Tato ztráta ji přivedla k pokusu o sebevraždu, ale byla zachráněna a umístěna do kláštera ve Francii, kde se zotavovala až do roku 1947. Poté se setkala s dcerou, která naštěstí válku přežila.
V roce 1947 přijela Gisella Perl do New Yorku na přednáškové turné, během kterého sdílela své zkušenosti z Osvětimi. Zpočátku čelila podezření z kolaborace s nacisty a obviňována z vražd novorozeňat, ale díky svědectvím přeživších byla očištěna. S podporou kongresmana Sola Blooma a první dámy Eleanor Roosevelt získala americké občanství v roce 1951. Na první dámu udělala Gisella Perl hluboký dojem, a ta ji povzbuzovala k návratu k lékařské praxi. Gisella začala pracovat jako gynekoložka v nemocnici Mount Sinai v New Yorku, kde se specializovala na léčbu neplodnosti a pomohla přivést na svět více než 3 000 dětí. Každý porod vnímala jako symbol naděje a obnovy, často se modlila: "Bože, dlužíš mi život – živé dítě."
V roce 1977 se Gisella Perl přestěhovala do izraelského města Herzlija, aby byla blíže své dceři a vnukovi. Tím splnila slib, který dala svému otci a manželovi během deportace: "Setkáme se jednou v Jeruzalémě." Zemřela 16. prosince 1988 ve věku jednaosmdesáti let. Její autobiografie Byla jsem lékařkou v Osvětimi je jedním z prvních a zároveň nejděsivějších svědectví o hrůzách holocaustu z pohledu ženy a lékařky. Její příběh byl také zpracován ve filmu Síla lidskosti z roku 2003, kde ji ztvárnila herečka Christine Lahti.
www.seznam.cz, www.dotyk.cz, kniha Byla jsem lékařkou v Osvětimi
