Jsou ztráty, po kterých se svět nezastaví, a přesto už nikdy není stejný. Když rodič přijde o dítě, zůstává často jen ticho, prázdnota a otázky, na které neexistují odpovědi. Eva se po smrti svého syna snaží vůbec přežít další den.
Paní Eva (65) přišla tragicky o svého syna, který dlouhodobě procházel velmi těžkým obdobím. Podle jejích slov ho ničilo odloučení od dětí, které miloval a se kterými měl omezený kontakt. Po jeho smrti zůstala Eva sama s obrovským smutkem, výčitkami a pocitem, že už nemá proč dál žít.
Po synově smrti už nemám pro co žít
Každé ráno otevřu oči a první vteřinu zapomenu. Jen na malý okamžik, který však znamená hodně. Je to chvíle, kdy necítím bolest a smutek. Jenže malý okamžik se rozplyne jako pára nad hrncem. A pak to přijde znovu. Ta strašná pravda, že můj syn už není.
Pořád čekám, že zazvoní telefon nebo že uslyším jeho hlas. Měl své problémy, trápil se dlouho, ale pořád jsem doufala, že to zvládne. Nejvíc ho ničilo, že nemohl být s dětmi tak, jak si přál. Miloval je nadevše. Když o nich mluvil, úplně mu změkl hlas. Jeho bývalá manželka mu děti nepůjčovala, neustále u soudu lhala a on nemohl nic dělat. A já viděla, jak ho to všechno pomalu láme. Snažila jsem se ho držet nad vodou, povzbuzovat ho, být mu oporou a říkat muž, že jednoho dne to všechno skončí a dobře to dopadne. Jenže jednoho dne už bylo pozdě. Nezvládl to a dobrovolně odešel z tohoto světa. Nechal mi dopis na rozloučenou. A od té chvíle mám pocit, že se zastavil i můj život.
Foto: Magnific
Jsem na světě sama
Sedím doma a koukám na jeho fotky. Přemýšlím, jestli jsem mohla udělat víc. Jestli jsem něco nepřehlédla, jestli jsem ho neměla víc chránit. Nejhorší je ten nepříjemný pocit bezmoci. A také samoty. Mám pocit, že mě tu nechal samotnou v bolesti, kterou neumím nést. Někdy si říkám, že už nechci dál. Že bych chtěla být tam, kde je on, protože tady už pro mě nic nezbylo. Vím, že bych takhle asi neměla přemýšlet, ale ta bolest je někdy silnější než všechno ostatní.
Lidé kolem mě říkají, že čas pomůže, ale já tomu nevěřím. Jak může čas pomoct matce, která pohřbila vlastní dítě? Rodiče by neměli přežívat své děti. Nevím, jak dál žít, když mi odešel ten nejdůležitější člověk v mém životě.
V jádru zde nejde o „běžný“ zármutek, ale o jednu z nejtěžších forem ztráty, kterou člověk může zažít: o truchlení rodiče po dítěti, navíc po dítěti, které zemřelo vlastní rukou. Tyto dvě věci se násobí. Smrt dítěte sama o sobě obrací přirozené pořadí věcí, protože rodič počítá s tím, že odejde dřív než potomek. Sebevražda k tomu přidává vrstvu, která zármutek mění v něco bližšího traumatu: nekonečné otázky „proč“ a „co kdybych“, na které neexistuje uspokojivá odpověď. Pozůstalí po sebevraždě proto téměř pravidelně nesou kromě smutku i pocit viny a selhání, a to bez ohledu na to, jak se skutečně chovali. To je první věc, kterou je třeba pojmenovat: výčitky, které matka v takové situaci cítí, nejsou důkazem, že něco zanedbala. Jsou typickým a očekávaným průvodním jevem tohoto druhu ztráty. Druhá podstatná věc je, že v jejím dopise zaznívá i přání nebýt tady, být tam, kde je syn. To není totéž co plán, ale je to signál, který se nesmí přejít mlčením. V akutním zármutku se taková myšlenka objevuje u mnoha lidí a sama o sobě neznamená, že je s člověkem „něco v nepořádku“. Znamená ale, že tíha přesáhla únosnou míru a že tu bolest není možné nést o samotě.
Žena v takovém postavení obvykle hledá viníka. Někdy obrací pohled na sebe, jindy na okolnosti kolem syna, na jeho bývalou partnerku či na soudy. Je lidsky pochopitelné, že popisuje situaci z pohledu syna, kterého milovala a jehož trápení viděla zblízka. Zároveň platí, že k sebevraždě téměř nikdy nevede jediná příčina ani jediný člověk. Vede k ní souběh dlouhodobého vnitřního utrpení, životních okolností a stavu, v němž člověk přestává vidět východisko. Proto pátrání po tom, „kdo za to může“, ať už směřuje k sobě nebo k druhým, zpravidla nepřináší úlevu, jen prohlubuje bezmoc. Matka nemohla žít život za svého syna a držet ho nad vodou silou vlastní vůle, i když se o to vší silou snažila. To není výtka, ale realita, která může část té tíživé odpovědnosti sejmout. Pokud jde o věty, že čas pomůže, je dobré být upřímný. Čas sám o sobě neléčí a slib, že jednou bolest zmizí, je nepřesný. Co se s časem mění, je forma toho zármutku. Cílem není přestat syna postrádat ani „překonat“ jeho ztrátu. Cílem je naučit se ji nést tak, aby vedle ní bylo místo i na další život, na vzpomínky, které nezraňují, a nakonec i na jeho děti, které tu po něm zůstaly a které milovaly svého otce stejně jako on je.
Nejdůležitější rada ale zní jinak: tuto bolest by člověk neměl nést sám a v izolaci u fotografií. Existuje rozdíl mezi přirozeným zármutkem a stavem, kdy se život zcela zastaví a přání odejít začne sílit. Posledně jmenované je důvod vyhledat odbornou pomoc, ať už psychologa se zkušeností s prací s pozůstalými, nebo skupiny lidí, kteří prošli ztrátou blízkého sebevraždou. Setkání s někým, kdo totéž přežil a zůstal, bývá účinnější než jakékoli povzbuzování od okolí, které situaci nezná zevnitř. Toto je citlivé téma a pokud se ho někdo z čtenářů osobně dotýká, je možné se kdykoli obrátit na Linku první psychické pomoci na čísle 116 123, která je zdarma a dostupná nepřetržitě. Zavolat tam není známka slabosti, ale rozumný krok ve chvíli, kdy je bolest silnější než všechno ostatní.
Doporučujeme
reklama
Kdo je Pavel Pařízek
Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.
