„Mladší lidé na mě mluví jako na dítě. Přitom jim rozumím úplně normálně,“ říká Marie

Marie (82) si stále zařizuje běžné věci sama a nemá problém porozumět tomu, co jí druzí říkají. Přesto má v posledních letech stále častěji pocit, že její věk automaticky mění způsob, jakým s ní cizí lidé komunikují.

Mladší lidé na mě mluví jako na dítě

Nejvíc mě překvapuje, jak samozřejmě to někteří lidé dělají. Přijdu někam poprvé a během chvíle slyším „Tak co, babičko, zvládneme to?“ nebo „Pojďte, zlatíčko, tady si sedneme.“ Přitom mě ten člověk vůbec nezná. Babičkou jsem svým vnoučatům, ne prodavačce, sestřičce nebo někomu na přepážce.

Občas na mě navíc začnou mluvit pomalu, hlasitě a každou větu zjednodušují, jako bych špatně slyšela nebo nechápala. Já přitom normálně odpovídám a dávám jasně najevo, že rozumím. Vím, že to většina lidí asi nemyslí zle a možná mají pocit, že jsou laskaví. Jenže mně to laskavé nepřipadá. Připadám si v tu chvíli menší, než ve skutečnosti jsem.

Jsem stará

Nedávno mi jedna mladá žena několikrát po sobě vysvětlovala úplně jednoduchou věc a po každé větě se ptala, jestli tomu rozumím. Nakonec jsem jí řekla, že ano a že není potřeba mluvit se mnou jinak než s ostatními. Vypadala dotčeně, jako bych odmítla její pomoc. Právě to mě mate. Kdybych opravdu špatně slyšela nebo potřebovala něco vysvětlit pomaleji, klidně si o to řeknu. Stejně tak mi nevadí, když mi někdo nabídne pomoc s těžkou taškou nebo podrží dveře. Vadí mi ten automatický předpoklad, že vyšší věk znamená menší schopnost chápat nebo rozhodovat.

Čím jsem starší, tím citlivěji to vnímám. Nechci předstírat, že mi není dvaaosmdesát. Jen bych chtěla, aby lidé nejdřív mluvili se mnou jako s dospělým člověkem a teprve potom zjistili, jestli nějakou pomoc opravdu potřebuji. Proč máme někdy potřebu automaticky měnit tón a způsob komunikace jen proto, že je před námi starší člověk?

Mohlo by se vám líbit

„Máma chce dožít u mě doma. Já jí to ale slíbit nechci,“ říká Františka

Ke komentáři na situaci paní Marie nás inspiruje výzkumnice Clarissa Shaw

Dobrý den Marie,

to, co popisujete, je poměrně častý způsob komunikace se staršími lidmi: někdo automaticky zpomalí řeč, zvýší hlas, začne používat zdrobněliny nebo všechno zjednodušovat. Často to skutečně vychází ze snahy být laskavý či nápomocný, ale zároveň z představy, že vyšší věk automaticky znamená horší sluch, menší samostatnost nebo schopnost porozumět. Právě proto může takové jednání působit povýšeně, i když to druhý člověk vůbec tak nezamýšlí.

Máte plné právo dát najevo, jak si přejete, aby s vámi lidé mluvili. Úplně stačí klidně říct, že dobře slyšíte a rozumíte nebo že vám vyhovuje běžný způsob komunikace. Nemusíte se přitom omlouvat ani dokazovat, co všechno zvládáte – pomoc má smysl nabídnout podle konkrétní potřeby člověka, ne pouze podle čísla v jeho občanském průkazu.

Mohlo by se vám líbit

„Neteř je mi nejbližší, ale bohužel nechce slíbit, že se o mě jednou postará,“ říká Dana

Možná některé lidi vaše upozornění překvapí, protože si nikdy neuvědomili, jak jejich tón působí. To ale není důvod, abyste kvůli jejich dobrému úmyslu přehlížela vlastní nepříjemný pocit. Vyšší věk může přinést potřebu pomoci v některých situacích, neměl by však automaticky člověku brát dospělost, důstojnost ani právo rozhodovat sám za sebe. A právě obyčejná otázka „Potřebujete s něčím pomoct?“ bývá mnohem ohleduplnější než předem rozhodnout, co starší člověk nezvládne.

Kdy je přizpůsobení komunikace skutečnou pomocí a kdy už působí ponižujícím dojmem? A proč může dobře míněná „laskavost“ staršímu člověku připomínat spíš ztrátu respektu než péči? Přečtěte si také příběh Gabky, které přistál ve schránce omylem e-mail, který nebyl určen jí.

Zdroj: aarp.org, příběh poslala Marie W.