Někdy člověk zjistí názor ostatních způsobem, který si vůbec nevybral. Pracovní kritika může bolet sama o sobě, ještě těžší ale bývá přečíst si osobní poznámky lidí, kteří se druhý den tváří, jako by se nic nestalo. Pak přichází otázka, zda se ozvat, nebo si získanou informaci nechat pro sebe.
Gabka (52) dostala do pracovního e-mailu zprávu, která jí vůbec nebyla určena. Kvůli chybně zadanému adresátovi se ocitla uprostřed delší konverzace několika kolegů. Kromě připomínek k její práci v ní našla i hodnocení své povahy a chování.
Omylem jsem dostala e-mail, ve kterém kolegové hodnotili moji práci i mě
Nejdřív jsem vůbec nepochopila, co čtu. E-mail začínal jako běžná pracovní debata a až po pár větách mi došlo, že mluví o mně a že jsem mezi adresáty nejspíš velkým omylem. Mohla jsem ho zavřít, ale pokračovala jsem a přečetla si celé vlákno. Některé věci byly nepříjemné, ale dokázala jsem je vzít jako pracovní kritiku. Psali například, že někdy reaguju pomalu nebo že zbytečně dlouho vysvětluju své návrhy. Jenže pak přišly poznámky, že jsem vztahovačná, že se mnou bývá těžká domluva a že některé porady jsou kvůli mně únavné.
Nejvíc mě zasáhlo, jak samozřejmě o mně takhle mluvili lidé, se kterými každý den sedím v jedné kanceláři. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám stydět já, nebo oni.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Nevím, zda se jich přímo zeptat
Druhý den mě čekalo snad ještě větší překvapení. Všichni se ke mně chovali úplně normálně, ptali se na víkend, řešili se mnou úkoly a jeden kolega mi dokonce donesl kávu. Zřejmě zatím vůbec netuší, že jsem celý e-mail viděla. Od té chvíle každou jejich větu vnímám jinak a přemýšlím, co si říkají, když odejdu z místnosti. Část toho, co napsali, se snažím brát vážně a zamyslet se nad tím. U osobních poznámek to ale neumím. Mám chuť říct, že o konverzaci vím, a zeptat se jich přímo. Zároveň se bojím, že se atmosféra v práci úplně změní a nakonec budu za tu, která četla něco, co jí nebylo určeno. Jenže předstírat, že se nic nestalo, je každý den těžší. Mám kolegům říct, že jsem jejich e-mail četla, i když vím, že tím možná úplně změním naše další vztahy v práci?
Ke komentáři na situaci paní Gabky nás inspiruje profesor Stephen Friedman
Milá Gabko,
děkuji, že jste popsala situaci, která musí být nepříjemná nejen kvůli samotným slovům, ale hlavně proto, že je napsali lidé, se kterými se denně potkáváte. Je pochopitelné, že teď jejich běžné chování vnímáte jinak a přemýšlíte, co je upřímné a co se říká jen ve vaší nepřítomnosti. Zároveň bych oddělila konkrétní pracovní výhrady, které mohou být užitečné, od osobních soudů, které už s věcnou zpětnou vazbou mají málo společného.
Pokud vám předstírání, že jste e-mail neviděla, začíná komplikovat každodenní práci, dává podle mě smysl téma otevřít. Nemusíte kolegy konfrontovat před celou kanceláří ani rozebírat každou větu; můžete klidně říct, že jste byla do konverzace omylem zahrnuta, e-mail jste přečetla a některé věci vás zasáhly. Zároveň můžete dát najevo, že konkrétní pracovní kritiku jste ochotná slyšet přímo a že byste do budoucna dala přednost takové komunikaci před debatami bez vás.
Atmosféra se po takovém rozhovoru možná na čas opravdu změní, ale ta původní už se změnila ve chvíli, kdy jste e-mail přečetla. Nemusíte se omlouvat za to, že jste četla zprávu, která vám byla doručena, ani se pouštět do pátrání po tom, co si kdo ještě myslí. Důležitější bude zjistit, zda kolegové dokážou převzít odpovědnost za způsob, jakým o vás mluvili, a začít s vámi komunikovat přímo. Přeji vám, aby se z nepříjemného odhalení podařilo udělat alespoň jasnější a férovější nastavení vztahů v práci.
