Tamara (43) v práci poznala odvrácenou tvář lidí. Teď ji pronásleduje nedůvěra, která jí začíná ničit i soukromí

Tamara (43) pracuje jako policistka a za roky služby viděla mnoho situací, které v ní zanechaly stopu. Postupně si ale všimla, že lidem přestává věřit i mimo práci. Její blízcí jí říkají, že za vším automaticky hledá problém.

Kvůli práci jsem přestala lidem věřit

V práci se člověk naučí nevěřit první verzi příběhu. Lidé lžou, zatajují důležité věci a někdy dokážou ublížit i člověku, kterému ještě před chvílí tvrdili, že ho milují. Dlouho jsem měla pocit, že to umím nechat za dveřmi služebny. Jenže poslední roky už to tak není. Když mi někdo něco vypráví, automaticky přemýšlím, co vynechal. Když se kamarádka nadchne pro nového partnera, místo radosti hledám varovné signály.

Dokonce i u úplně běžných situací někdy čekám, že za nimi bude podvod nebo špatný úmysl. Přitom si pamatuju dobu, kdy jsem lidi brala mnohem otevřeněji. Teď mám pocit, že moje práce mě naučila něco, co už neumím vypnout.

Nevím, jestli můžu ještě druhým věřit

Rodina mi říká, že jsem poslední dobou hrozně podezíravá. Moje dcera mi jednou řekla, že se mnou nechce probírat každý nový vztah, protože má pocit, že každého člověka nejdřív vyslýchám a teprve potom poznávám. To mě zabolelo. Nechci být někdo, kdo v druhých automaticky vidí nejhorší možnost. Zároveň ale nedokážu předstírat, že jsem neviděla věci, které jsem viděla.

Když člověk opakovaně zažije, jak snadno může někdo lhát nebo manipulovat, těžko se vrací k úplné důvěřivosti. Jenže začínám chápat, že mezi naivitou a neustálým podezíráním musí existovat něco mezi. Nechci, aby mě snaha být připravená na všechno připravila i o obyčejnou blízkost s lidmi, kteří mi nikdy nedali důvod jim nevěřit. Dá se po letech v profesi, která člověka učí počítat i s nejhoršími lidskými úmysly, znovu naučit důvěřovat lidem mimo práci?

Mohlo by se vám líbit

„Jednou jsem na zákazníka zakřičela zpátky. Teď se stydím, ale chápu, proč jsem to udělala,“ říká Edita

Ke komentáři k situaci paní Tamary nás inspiruje klinická psycholožka Ellen Kirschman

Dobrý den, Tamaro,

po letech v práci, kde je opatrnost výhodou a kde jste opakovaně viděla lež, manipulaci nebo násilí, není překvapivé, že se vám tento způsob uvažování začal přelévat i do soukromí. To neznamená, že jste přestala mít lidi ráda nebo že se z vás nutně stává cynický člověk. Spíš jste si osvojila velmi účinný pracovní návyk, který se teď ozývá i v situacích, kde ho nepotřebujete.

Nemusíte se vracet k bezvýhradné důvěřivosti. Můžete ale zkusit vědomě rozlišovat, kdy máte skutečný důvod ke zpozornění a kdy jen automaticky hledáte něco, co zatím ničím podložené není. U blízkých lidí může pomoci dát si pravidlo, že nejdřív budete poslouchat jejich příběh jako partnerka, pečující máma nebo kamarádka a teprve potom – pokud se objeví konkrétní důvod – zapojíte profesní podezíravost.

Mohlo by se vám líbit

Hančina (48) hořká křivda: Po 15 letech v práci čekala povýšení. Slova nadřízeného ji hluboce ranila

Důležité je také nenechat práci stát se jediným prostředím, podle kterého si vytváříte obraz o lidech. Kontakt s lidmi, kteří se k vám dlouhodobě chovají spolehlivě a laskavě, může postupně připomínat, že zkušenosti ze služby jsou skutečné, ale nejsou celým světem. Pokud už si všímáte, že podezíravost zasahuje vztahy s rodinou a nedokážete ji sama odkládat ani mimo práci, má smysl hledat podporu dřív, než vám pracovní ostražitost začne brát právě blízkost, kterou si chcete zachovat.

Jak může Tamara oddělit profesní opatrnost od vztahů s lidmi, kteří jí nikdy neublížili? A kdy už zkušenost přestává chránit a začíná člověku brát schopnost navazovat blízké vztahy? Přečtěte si také příběh Milady, která musí počítat každou korunu a často si nemůže koupit ani to nejzákladnější.

Zdroj: psychologytoday.com, příběh poslala Tamara K.