Když ceny bydlení, energií a léků rostou rychleji než důchod, někde se musí začít šetřit. U starších lidí to bývá často právě jídlo, protože se dá nenápadně omezovat po malých částkách. Problém je, že rodina dlouho nemusí poznat, že nejde o skromnost, ale o skutečný nedostatek peněz.
Milada (77) žije sama a ze svého důchodu si platí nájem, energie, léky i běžné výdaje. Poslední měsíce začala šetřit hlavně na jídle. Rodině nic neřekla, dokud její vnučka při návštěvě náhodou neotevřela téměř prázdnou lednici.
Přestala jsem si kupovat maso a ovoce, abych měla na nájem
Nejdřív jsem jen začala víc sledovat akce a kupovat levnější věci. Pak jsem zjistila, že když vynechám maso, ušetřím docela dost, a ovoce jsem přestala kupovat skoro úplně. Říkala jsem si, že v mém věku už stejně nepotřebuju jíst tolik jako dřív. Uvařím si polévku, brambory, těstoviny nebo chleba s něčím jednoduchým a vystačím si. Hlavně potřebuju mít jistotu, že zaplatím nájem a energie. Když se k tomu přidají léky nebo nějaký nečekaný výdaj, peníze se rozkutálejí rychle. Rodině jsem nic neříkala. Dcera má hypotéku, vnučka malé děti a každý má svých starostí dost. Nechtěla jsem, aby si kvůli mně připadali povinní něco doplácet nebo mi každý týden vozili tašky s nákupem.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Nevím, co dál
Moje vnučka na to přišla úplnou náhodou. Přijela ke mně, chtěla dát něco do lednice a zůstala stát, protože tam skoro nic nebylo. Začala se ptát, co jím, a já jsem se snažila dělat, že o nic nejde. Řekla jsem jí, že mi maso nechybí a že ovoce stejně bývá drahé. Ona se rozčílila spíš smutkem a řekla, že jsem jí měla zavolat dávno. Od té doby mi chce pravidelně nakupovat, jenže mně je to nepříjemné.
Celý život jsem si všechno platila sama a nechci mít pocit, že teď děti a vnoučata musí živit mě. Zároveň vím, že když budu dál škrtat hlavně jídlo, moc možností už mi nezbývá. Nejhorší je asi přiznat nahlas, že po tolika letech obyčejného života už nemám peníze ani na věci, které bývaly samozřejmé. Proč je pro mě snazší omezit vlastní jídlo než říct rodině, že už ze svého důchodu některé běžné výdaje nezvládám?
Ke komentáři k situaci paní Milady nás inspiruje geriatrička Lee A. Lindquist
Milá Milado,
pro člověka, který byl celý život zvyklý postarat se sám o sebe, může být žádost o pomoc mnohem těžší než další škrtání vlastních potřeb. Nejde jen o peníze, ale i o pocit samostatnosti a obavu, že se z vás najednou stane někdo, o koho se ostatní „musí starat“. Jenže chvíle, kdy už šetříte na jídle, není drobná nepříjemnost, kterou je nutné ještě nějak vydržet.
Nemusíte hned přijmout představu, že vás rodina bude živit. Můžete jim říct konkrétně, kde vám rozpočet přestává vycházet, a společně hledat řešení, které vám nebude brát důstojnost ani kontrolu – třeba pomoc jen s částí nákupů, společné plánování levnějšího jídla nebo ověření, zda nemáte nárok na nějakou finanční podporu. Důležité je, abyste kvůli studu nezůstávala sama v situaci, kdy si začínáte odpírat základní věci.
Vaše vnučka nejspíš nereagovala proto, že by vás považovala za přítěž, ale protože zjistila, že jste se trápila sama a ona o tom nevěděla. Přijmout část pomoci neznamená, že jste přišla o svou soběstačnost nebo že jste někomu něco dlužná. Možná právě otevřený rozhovor umožní, aby pomoc měla podobu, která bude únosná pro vás i pro rodinu, a vy nebudete muset dál platit za svou nezávislost prázdnou lednicí.
