Vážná nemoc dokáže v jediném okamžiku obrátit život vzhůru nohama, a paradoxně přitom leckomu pomůže otevřít oči, na čem doopravdy záleží. Přesně to zažila i paní Jaroslava (54), která nám do redakce zaslala svůj příběh. Po náročné léčbě přehodnotila prakticky všechno, co dřív považovala za samozřejmost, od práce až po vztahy s nejbližšími.
Vážná diagnóza dokáže během pár vteřin rozbít představu, že na to skutečně důležité bude ještě dost času. Psychologové pro tento jev mají i vlastní pojem – posttraumatický růst – a popisují jím situace, kdy člověk po zvládnutí těžké životní zkoušky změní nejen chování, ale i to, čemu ve svém životě dává přednost. Přesně tímhle si prošla Jaroslava, čtyřiapadesátiletá obchodní manažerka z Moravy, která svůj boj s rakovinou prsu popisuje jako nejtěžší, zároveň ale nejzásadnější období svého života.
Diagnóza rakoviny prsu uprostřed obyčejného úterý
Jarce bylo 46 let, když ji gynekoložka při preventivní prohlídce vypsala žádanku na mamografiii. Výsledek, který se po vyšetření dozvěděla, ji na chvíli vzala řeč. Musela podstoupit biopsii a bohužel zprávy nebyly dobré, Jarce diagnostikovali nádor v prsu. „Seděla jsem v autě na parkovišti před nemocnicí jako zařezaná a nedokázala jsem zavolat ani manželovi,“ vzpomíná Jarka.
Následovala operace, pak půl roku chemoterapie a ozařování. Manažerka zvyklá řešit e-maily i o víkendech musela poprvé zpomalit. „Nejhorší nebyla bolest a nesnesitelná únava, ale pocit ztráty kontroly nad vlastním životem. Myslela jsem, že se beze mě firma zastaví. Nakonec to ale kolegyně naštědtí zvládly, a pomohlo mi to pochopit, jak málo jsem si předtím užívala svůj vlastní život,“ popisuje Jarka.
Co je v životě opravdu důležité
Ještě během léčby si začala skládat nový žebříček hodnot. Kariéra se posunula níž, výš se dostaly věci, které dřív brala jako samozřejmost. „Říkala jsem si, že na rodinu bude čas, až dokončím tenhle projekt. Nemoc mi ale ukázala, že žádný ideální okamžik neexistuje,“ říká Jarka. Do práce se vrátila na zkrácený úvazek a s vnukem se teď vídá dvakrát týdně, zatímco dřív to bylo třeba jen jednou za měsíc.
Dnes je Jarka bez známek onemocnění. Proměnil se i její pohled na běžné starosti.„Věci, které mě dřív rozčílily na celý den, jako třeba zpožděný vlak nebo kritiku od šéfa, dneska vnímám jinak,“ vysvětluje. Nově si našla čas na plavání a procházky se sousedkou.
Podobnou proměnu po zvládnuté krizi odborníci označují jako posttraumatický růst – týká se vztahů s druhými i schopnosti vážit si běžných věcí, a projeví se obvykle až s odstupem času. „Všechno špatné může být pro něco dobré. Posttraumatický růst se může projevit v osobní rovině nalezením nové vnitřní síly – člověk se například vrátí k zálibám, které již dávno opustil, nebo uskuteční své dávné sny. Může se projevovat také změnou životní filozofie – člověk nalezne nový smysl života a přehodnotí své hodnoty a priority. V neposlední řadě se pak změna může projevit ve vztazích, kde znovu vidí a oceňuje to, co už se stalo samozřejmostí. Začne si více cenit své rodiny a přátel,“vysvětluje psycholog Mikuláš Jakubů na webu Psychologie.cz. „Nikomu bych tu diagnózu nepřála. Ale kdybych se měla vrátit zpátky, řeknu ne. Radši budu žít takhle – pomaleji, ale doopravdy,“ uzavírá Jarka.
