Osteoporóza se často spojuje hlavně se ženami po menopauze, postihnout ale může i muže. Pro člověka, který byl celý život aktivní a své tělo považoval za spolehlivé, může být diagnóza velkým překvapením. Ještě těžší bývá vyrovnat se se strachem, že další obyčejný pád může skončit vážným zraněním.
Jaroslav (68) byl vždy zvyklý pracovat na zahradě, chodit na dlouhé procházky a pohyb neřešit. Po nenápadném pádu ho ale začala trápit výrazná bolest zad. Vyšetření ukázalo zlomeninu obratle a následně také osteoporózu.
Myslel jsem, že osteoporóza je ženská nemoc
Spadl jsem úplně obyčejně. Zakopl jsem na zahradě a dopadl tak, že bych dřív maximálně pár dní cítil záda. Jenže tentokrát bolest nepřecházela a nakonec jsem šel k lékaři. Když mi řekli, že mám zlomený obratel, vůbec jsem tomu nerozuměl. Nešlo přece o pád ze žebříku ani žádný velký úraz.
Další vyšetření pak ukázalo osteoporózu. Upřímně jsem byl přesvědčený, že je to hlavně ženská nemoc. Nikdy mě nenapadlo, že bych měl svoje kosti nějak řešit. Celý život jsem byl v pohybu, nic zásadního mě netrápilo a považoval jsem se za člověka v dobré kondici. Najednou mi někdo řekl, že moje kosti nejsou tak pevné, jak jsem celý život automaticky předpokládal.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Nevěřím vlastnímu tělu
Od té doby si všímám každého kroku mnohem víc. Když jdu po schodech, držím se zábradlí, na zahradě už si dvakrát rozmyslím, kam stoupnu, a v zimě mám velký strach z náledí. Lékař mi vysvětlil, co můžu dělat pro snížení rizika dalších zlomenin, ale v hlavě stejně zůstává obava, že stačí jedna nešikovnost. Nejvíc mě štve, že jsem přestal věřit vlastnímu tělu. Dřív jsem šel na výlet a vůbec jsem nepřemýšlel, jestli něco zvládnu. Teď se občas přistihnu, že aktivitu raději odmítnu, i když bych ji fyzicky možná zvládl.
Rodina mě nabádá k opatrnosti, ale já nechci zbytek života strávit tím, že se budu bát pádu. Jen zatím nevím, jak najít hranici mezi rozumnou opatrností a strachem, který mě začne omezovat víc než samotná nemoc. Jak se znovu naučit věřit vlastnímu tělu, když člověk ví, že i obyčejný pád může mít mnohem vážnější následky než dřív?
Ke komentáři k situaci Jaroslava nás inspiruje fyzioterapeutka Sarah Legg
Dobrý den, Jaroslave,
po zlomenině, která přišla po zdánlivě obyčejném pádu, je pochopitelné, že se váš vztah k vlastnímu tělu změnil. Najednou víte o riziku, o kterém jste dřív vůbec nepřemýšlel, a každý schod nebo nerovnost může připomínat, co se stalo. Opatrnost je proto přirozená, problém by byl až ve chvíli, kdy by vás strach začal postupně připravovat o pohyb a věci, které ještě zvládáte.
Pomoci může nenechat hranici mezi bezpečným a nebezpečným určovat jen vlastní obavou. Proberte s lékařem nebo fyzioterapeutem konkrétně, které aktivity jsou pro vás vhodné a jak můžete pracovat na síle a rovnováze, abyste riziko pádu naopak snižoval. Když budete mít jasnější představu, co vaše tělo zvládne bezpečně, můžete se k některým činnostem vracet postupně místo toho, abyste je předem vyřazoval.
Důvěra v tělo se nejspíš nevrátí tím, že si řeknete, že už se nemáte bát. Může se ale obnovovat zkušeností, že jdete na procházku, pracujete chvíli na zahradě nebo zvládnete schody a nic se nestane. Osteoporóza znamená, že některá rizika musíte brát vážněji než dřív, ne že máte přestat žít aktivně. Rozumná opatrnost vás má chránit, ne zavřít do života, ve kterém se budete bát každého dalšího kroku.
