Když partner vážněji onemocní, každodenní život se může začít řídit především jeho potřebami. Péče se časem stane samozřejmostí a člověk snadno přestane vnímat vlastní únavu, protože má pocit, že si na ni nemůže stěžovat. Přiznat, že už docházejí síly, pak může doprovázet silný pocit viny. Co s tím, poradí psycholog Pavel Pařízek.
Ilona (49) se už delší dobu stará o nemocného partnera, který potřebuje pomoc s běžným fungováním. Zpočátku brala péči jako samozřejmou součást jejich vztahu, postupně ale zjistila, že pro sebe téměř žádný prostor nemá. Teď hledá hranici mezi podporou člověka, kterého miluje, a vlastními možnostmi.
Mám ho ráda, ale péče o něj mě vyčerpává. Už nemám sílu
Když můj partner onemocněl, vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, jestli péči zvládnu. Prostě jsem začala dělat to, co bylo potřeba, protože mi připadalo samozřejmé, že při něm budu. Zařizovala jsem kontroly, vyzvedávala léky, hlídala termíny a postupně převzala i většinu věcí doma. Nejdřív jsem si říkala, že musíme překonat nejtěžší období a potom se náš život zase trochu uklidní.
Jenže péče pokračovala a já si začala uvědomovat, že prakticky pořád přemýšlím nad tím, co potřebuje on. Jednou mě kamarádka pozvala na odpolední kávu a já během hodiny třikrát kontrolovala telefon, jestli se doma něco nestalo. Nakonec jsem odešla dřív. Cestou jsem si uvědomila, že ani když mám chvíli volna, už vlastně neumím skutečně vypnout.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Jsem vyčerpaná a už nemůžu
Poslední měsíce jsem unavená způsobem, který nezmizí ani po volném víkendu nebo delším spánku. Někdy mě podráždí úplná maličkost, třeba když mě partner zavolá ve chvíli, kdy jsem si právě sedla, a hned potom mám velké výčitky, protože vím, že si svou nemoc nevybral. Zkoušela jsem si vyhradit jeden večer týdně jen pro sebe, ale často ho nakonec zruším, protože mám pocit, že bych měla zůstat doma.
Partner mi občas řekne, ať někam jdu, jenže já stejně přemýšlím, jestli něco nebude potřebovat. Nejvíc mě děsí, že začínám toužit po obyčejném dni, kdy bych se nemusela o nikoho starat. Pak se za tu myšlenku stydím. Mám ho ráda a nechci ho opustit v době, kdy mě potřebuje, zároveň ale začínám mít pocit, že sama ze svého života postupně mizím. Jak mám nastavit vlastní hranice, aniž bych měla pocit, že nemocného partnera nechávám na holičkách?
Nabízejí se dvě vysvětlení, proč je Ilona tak vyčerpaná. První je prosté přetížení: úkolů je objektivně příliš, nese je většinou sama a únava je logickým důsledkem. Druhé vysvětlení je vnitřní a v jejím dopise má silnější oporu. Její pozornost se navázala na roli pečovatelky natolik, že běží pořád, i když k tomu není důvod. Když třikrát za hodinu kontroluje telefon, nedělá to proto, že by ji partner potřeboval každých dvacet minut. Dělá to proto, že nejistota, jestli je doma vše v pořádku, je nepříjemná a kontrola ji na chvíli utiší. A když si vyhradí večer pro sebe, zruší ho ne proto, že by partner protestoval. Sám jí říká, ať někam jde. Zruší ho kvůli vlastnímu neklidu. To rozlišení mění celou otázku. Ilona se ptá, jak nastavit hranice, aniž by partnera nechala na holičkách. Ta otázka ale počítá s tím, že co Ilona dá sobě, to vezme jemu. Realita je jiná.
Pečovatel, který se vyčerpá do konce, nakonec nepečuje vůbec. Když v tom tempu Ilona vydržídál, nekončí to lepší péčí, ale tím, že se sama složí. Odpočinek si Ilona nebere na úkor jejího partnera. Bere si ho proto, aby u něj vydržela. Lepší otázka proto zní: jak zařídit péči tak, aby vydržela měsíce nebo roky, a Ilona se přitom nezhroutila? Z toho plyne několik věcí. Ta únava, která nezmizí po víkendu ani po delším spánku, není běžná únava. Je to chronické napětí z toho, že je pořád ve střehu. Spánek ho nespraví, protože problém není nedostatek odpočinku, ale nepřetržitá pohotovost. Uleví jí až chvíle, kdy je opravdu mimo dosah a ví, že se o partnera stará někdo jiný. Vyhrazený večer proto neselhává kvůli partnerovi, ale kvůli jejímu vlastnímu neklidu. Ten se nedá přeargumentovat, dá se jen přečkat. Když večer jednou nechá proběhnout navzdory pocitu, že by měla být doma, a nic zlého se nestane, ten pocit příště trochu zeslábne. To je jediná cesta, jak se ta neustálá pohotovost učí mírnit. Samotné vnitřní dovolení ale nestačí, pokud práce zůstane celá na ní. Hranice, kterou Ilona nastaví jen ve své hlavě, zatímco všechny úkoly dál leží na ní, jen přesune zátěž, nezmenší ji.
Skutečná úleva přichází od dalších rukou, ať už je to rodina, placená výpomoc nebo odlehčovací služba. Stojí za to konkrétně určit, co může dělat někdo jiný, a předat to, i když by to sama zvládla líp. Kontrola nad tím, jak se věci dělají, bývá to poslední, co pečující člověk pouští, a přitom právě tady je nejvíc prostoru. A pocit, který ji děsí nejvíc, tedy touha po obyčejném dni bez starosti o někoho druhého, není zrada. Je to signál, že zdroj došel, ne že Ilona přestala mít partnera ráda. Stydět se za něj je pochopitelné, ale ten stud nic neřeší, jen k vyčerpání přidává ještě vinu. Její závazek k partnerovi je skutečný a stojí za to ho ctít. Právě proto ho ale nemůže naplnit tím, že sama sebe umaže. Být opečovávaný někým, kdo mizí, je koneckonců ztráta i pro partnera. To, že Ilona zůstane sama sebou, není proti němu. Je to podmínka toho, aby u něj mohla zůstat.
Doporučujeme
reklama
Kdo je Pavel Pařízek
Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.