Péče o stárnoucí rodiče často v rodině nepřipadá všem sourozencům stejným dílem. Někdy se automaticky očekává, že větší část převezme ten, kdo nemá partnera nebo děti. Jeho čas pak okolí začne vnímat jako volnější, i když má vlastní práci, vztahy, potřeby a plány.
Eva (58) je rozvedená a žije sama. Když její devadesátiletá matka začala potřebovat stále více pomoci, většina povinností postupně připadla právě na ni. Její bratr má rodinu a příbuzní považují za samozřejmé, že Eva má na péči více času.
Rodina čeká, že se o maminku postarám
Nejdřív šlo o drobnosti. Jednou jsem naší mámě nakoupila, jindy ji odvezla k lékaři nebo jí pomohla vyřídit něco na úřadě. Postupně ale potřebovala pomoc častěji a nějak se stalo, že většina věcí zůstala na mně. Bratr přijede občas o víkendu nebo zavolá, ale přes týden se automaticky počítá se mnou. Když jsem jednou řekla, že mám vlastní program, příbuzná poznamenala, že bratr má přece manželku a děti, zatímco já „stejně nikoho doma nemám“.
Ta věta mě zasáhla. Jako by život člověka bez partnera měl menší hodnotu a jeho čas byl automaticky k dispozici ostatním. Mám mámu ráda a nechci ji nechat bez pomoci. Zároveň ale začínám mít pocit, že péče o ni postupně pohltila téměř všechno, co bylo moje.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Žiju sama, tak se mám starat
Poslední měsíce ruším setkání s přáteli, přizpůsobuju práci a skoro nikam nejedu na delší dobu. Když jsem bratrovi navrhla, že bychom si péči rozdělili pravidelněji, odpověděl, že to má složitější, protože má svou rodinu. Chápu, že má povinnosti, ale také nechápu, proč se moje vlastní potřeby vůbec nepočítají. To, že žiju sama, přece neznamená, že nemám svůj život. Nejhorší je, že se pak ještě cítím provinile, když mě napadne, že už toho mám dost. Máma za to nemůže a potřebuje nás oba. Jenže já se bojím, že pokud nic nezměním, za pár let zjistím, že jsem úplně odsunula práci, přátele i všechno, co mi dělalo radost. A ostatní to budou pořád považovat za samozřejmé. Je opravdu fér očekávat, že většinu péče převezme právě ten sourozenec, který žije sám, jen proto, že jeho čas okolí považuje za méně závazný?
Ke komentáři na situaci paní Evy nás inspiruje klinický psycholog Barry J. Jacobs
Milá Evo,
to, že žijete sama, opravdu neznamená, že váš čas má menší hodnotu nebo že jste automaticky nejdostupnější člen rodiny. Nemít partnera a vlastní děti není totéž jako nemít práci, přátele, odpočinek, vlastní plány a potřebu mít část života jen pro sebe. Je pochopitelné, že vás věta příbuzné zasáhla, protože z vašeho způsobu života udělala důvod, proč byste měla nést větší díl péče.
S bratrem bych se proto nebavila jen obecně o tom, že potřebujete „víc pomoci“, ale co nejkonkrétněji o jednotlivých povinnostech. Některé může převzít pravidelně on, jiné se dají rozdělit, zařídit na dálku nebo podle možností svěřit placené či jiné dostupné pomoci. Spravedlivé rozdělení nemusí znamenat přesně polovinu všeho, ale nemělo by stát na předpokladu, že člověk bez vlastní domácnosti a dětí má automaticky nekonečnou kapacitu.
A možná bude potřeba přijmout i to, že nastavení hranic ve vás nějakou dobu pocit viny vyvolá. Ten ale není důkazem, že mámu opouštíte nebo že jste špatná dcera. Pokud budete dál rušit vlastní život pokaždé, když někdo jiný nemůže nebo nechce, může se z pomoci postupně stát role, ve které pro vás samotnou nezůstane téměř nic. Máte právo zůstat dcerou, která pomáhá, a zároveň člověkem, jehož život má stejnou váhu jako život jeho bratra.
