Pomoc v rodině se často dává bez smluv a přesných pravidel. Přesto si člověk může v sobě vytvořit očekávání, že až jednou bude potřebovat on, blízcí mu stejnou péči přirozeně vrátí. Když se to nestane, může přijít zklamání i pocit, že všechno, co pro druhé dělal, bylo bráno jako samozřejmost.
Marie (74) byla celý život člověkem, na kterého se rodina mohla obrátit. Hlídala vnoučata, vařila, pomáhala finančně a málokdy odmítla. Teď sama potřebuje víc podpory a zjišťuje, že její děti mají o vzájemné pomoci trochu jinou představu.
Celý život jsem pomáhala dětem. Teď jsem čekala, že mi to vrátí
Když byly moje děti mladé, připadalo mi samozřejmé, že jim pomůžu. Hlídala jsem vnoučata, když potřebovaly do práce, nosila hotové jídlo a několikrát půjčila peníze, když jim něco nevycházelo. Nikdy jsem si nevedla žádné účty a neříkala si, že mi to jednou musí splatit. Přesto jsem asi někde uvnitř počítala s tím, že až budu starší, ony tu podobně budou pro mě. Poslední dobou hůř nosím těžké nákupy, některé věci doma už sama nezvládnu a k lékaři bych někdy ocenila doprovod. Když ale zavolám, často slyším, že mají svou práci, děti nebo už něco naplánovaného. Pomůžou mi, jen ne vždycky tehdy, kdy bych chtěla. A mě překvapilo, jak moc mě to mrzí.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Mám právo chtít totéž
Jednou jsem své dceři v hádce vyčetla, kolikrát jsem kvůli ní rušila vlastní program, když potřebovala hlídání. Odpověděla mi, že mě o žádné celoživotní obětování nežádala a že tehdy měla za to, že jí pomáhám proto, že chci. Ta věta mě zabolela, ale zároveň mě přinutila přemýšlet. Opravdu jsme se nikdy nebavili o tom, že moje pomoc jednou vytvoří nějaký dluh. Děti mě mají rády, volají mi a pomáhají, když mohou, jen jejich život se netočí kolem mě tak, jak jsem si možná představovala. Nechci z každé laskavosti z minulosti dělat směnku. Zároveň se ale neumím zbavit pocitu, že když jsem já byla vždycky k dispozici jim, měla bych teď mít právo čekat totéž. Nevím, jestli je to přirozená touha po vzájemnosti, nebo očekávání, které jsem si vytvořila sama. Je pomoc, kterou člověk celý život dává vlastní rodině, skutečně darem bez podmínek, nebo tím přirozeně vzniká očekávání, že se mu jednou podobná péče vrátí?
Ke komentáři k situaci paní Marie nás inspiruje klinická sociální pracovnice Jami Dumler
Milá Marie,
je přirozené, že jste po letech pomoci dětem očekávala, že až budete potřebovat oporu vy, rodina tu bude podobným způsobem. Taková touha po vzájemnosti není vypočítavost. Zároveň ale platí, že pokud jste tehdejší pomoc dávala bez domluvy o tom, co má jednou následovat, vaše děti ji mohly opravdu vnímat jako dar, ne jako závazek do budoucna.
Možná vám proto víc než připomínání minulosti pomůže mluvit s nimi o tom, co potřebujete dnes. Konkrétně říct, že těžké nákupy už nezvládáte, že byste ocenila doprovod k lékaři nebo pravidelnou pomoc s určitou věcí, a společně hledat, kdo co může převzít. Je rozdíl mezi očekáváním, že budou neustále k dispozici, a oprávněným přáním, aby se rodina na vaší rostoucí potřebě pomoci nějak podílela.
To, co jste dětem a vnoučatům během života dala, neztrácí hodnotu jen proto, že se vám každá hodina péče nevrátí stejným způsobem. Zároveň se nemusíte tvářit, že vám nevadí, když pomoc potřebujete a zůstáváte na ni sama. Vzájemnost v každé rodině nemusí fungovat jako účetnictví, ale měla by v ní být ochota všímat si potřeb druhého a hledat způsob, jak mu být nablízku v mezích vlastních možností.
