Vztah s rodičem může být vyčerpávající i v době, kdy jsou děti dávno dospělé. Neustálé výčitky, pocit povinnosti a strach říct ne se mohou táhnout desítky let zažívá i paní Iveta. Sama ví, že někdy pak člověk začne přemýšlet, zda není jedinou možností alespoň na čas kontakt výrazně omezit.
Iveta (51) má se svou matkou složitý vztah prakticky celý dospělý život. Dlouho se snažila vyhovět jí a předcházet konfliktům, dnes ale cítí hlavně únavu. Poprvé vážně uvažuje o tom, že by jejich kontakt přerušila.
Celý život mám pocit, že mámě něco dlužím
U nás se málokdy říkalo přímo, co moje máma chce, ale já to většinou pochopila velmi rychle. Když jsem nepřijela na návštěvu, slyšela jsem, že jednou budu litovat, až tu nebude. Když jsem měla vlastní program, připomněla mi, kolik toho pro mě celý život udělala. Stačilo, abych s ní v něčem nesouhlasila, a několik dní byla chladná nebo mi telefon nezvedala.
Vždycky jsem nakonec zavolala první, omluvila se a snažila se situaci uklidnit, i když jsem často ani nevěděla, za co přesně se omlouvám. Dlouho jsem to považovala za normální součást našeho vztahu. Teprve v posledních letech jsem si začala všímat, že před každým telefonátem přemýšlím, co smím říct, aby se neurazila. Po hovoru pak někdy ještě hodinu rozebírám každou větu a hledám, co jsem zase udělala špatně.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Prý se o ni nezajímám
Poslední dobou jsem se pokusila nastavit jednoduché hranice. Řekla jsem své mámě, že nemůžu být kdykoli k dispozici a že když jeden víkend nepřijedu, neznamená to, že ji nemám ráda. Ona ale moje vysvětlování často bere jako další důkaz, že se o ni nezajímám. Když se pár dní neozvu, přijde zpráva ve stylu, že mě nebude obtěžovat a že už pochopila, jak málo pro mě znamená.
Dřív bych okamžitě volala, teď někdy telefon odložím a cítím hlavně úlevu. Právě to mě děsí. Nechci mámu trestat ani jí ubližovat, jen už nechci žít s neustálým pocitem viny. Představa několika týdnů úplného ticha mi připadá osvobozující, zároveň mám strach, že budu jednou litovat, pokud náš vztah přeruším úplně. Mám právo kontakt s vlastní matkou přerušit, pokud je pro mě právě odstup jediným způsobem, jak získat klid?
Ke komentáři na situaci paní Ivety nás inspiruje psychoterapeutka Katherine Cavallo
Milá Iveto,
děkuji za důvěru, se kterou jste popsala vztah, v němž už dlouho nesete mnohem víc viny, než by měl běžný kontakt mezi matkou a dospělou dcerou přinášet. Z vašich slov je znát, že vám nejde o to vaši mámu potrestat nebo jí něco vracet, ale především si konečně vytvořit prostor, ve kterém nemusíte každou větu předem zvažovat a každé její zklamání napravovat. I samotná úleva, kterou někdy cítíte, když telefon odložíte, může být důležitým signálem, že současná podoba vašeho vztahu je pro vás příliš vyčerpávající.
Nemusíte si přitom hned vybírat mezi stejným kontaktem jako dosud a úplným přerušením vztahu. Můžete si zkusit nastavit menší a předvídatelný odstup – například méně časté telefonáty nebo návštěvy – a nepřebírat pokaždé odpovědnost za to, že se máma kvůli vašemu rozhodnutí cítí dotčená. Hranice totiž neznamená přesvědčit druhého člověka, že je správná; znamená určit, co jste ve vašem vztahu ještě schopná a ochotná unést vy.
A pokud zjistíte, že vám ani omezený kontakt dostatečný klid nepřináší, můžete své rozhodnutí později znovu přehodnotit. Nemusíte dnes určovat, jak bude váš vztah s mámou vypadat navždy, zvlášť když vás právě představa definitivního konce děsí. Důležité je, abyste nezůstávala v kontaktu pouze ze strachu z budoucích výčitek a zároveň nedělala konečné rozhodnutí jen z momentálního vyčerpání. Přeji vám, aby se vám podařilo najít takovou míru blízkosti, ve které bude vedle vztahu k mámě konečně místo také pro váš vlastní klid.
