Dlouholeté přátelství bývá považováno za jednu z nejcennějších věcí v životě. Člověk má pocit, že někteří lidé tu budou vždy, a ani ho nenapadne přemýšlet nad tím, kdo vztah vlastně udržuje. Někdy ale stačí udělat malý krok zpět a člověk zjistí něco, co ho velmi zabolí.
Bohdana (58) měla nejlepší kamarádku téměř třicet let. Nikdy by ji nenapadlo, že jejich přátelství prověří obyčejné rozhodnutí přestat se na nějakou dobu ozývat jako první.
Po 30 letech přátelství jsem přestala volat jako první
S Marcelou jsme se seznámily, když naše děti nastoupily do první třídy. Od té doby jsme spolu prožily velkou část života. Byly jsme si oporou při našich rozvodech, úmrtí rodičů i zdravotních problémech. Jezdily jsme na výlety, slavily narozeniny a pravidelně jsme si telefonovaly. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že je jednou z nejbližších lidí v mém životě. Až před několika měsíci jsem si při jednom rozhovoru s dcerou uvědomila něco, nad čím jsem se dřív nikdy nezamýšlela.
Dcera se mě zeptala, kdy mi naposledy volala Marcela sama od sebe. Začala jsem si zpětně vybavovat naše hovory a schůzky a došlo mi, že jsem to byla téměř vždy já, kdo zvedl telefon, navrhl setkání nebo napsal zprávu. Nechtěla jsem z toho dělat ukvapené závěry, a tak jsem si řekla, že tentokrát nebudu iniciativní a počkám, až se ozve ona. Uběhl týden, pak další a nakonec celý měsíc. Telefon mlčel.
Ze začátku jsem si říkala, že má určitě hodně práce nebo nějaké starosti. Když jsme se domlouvaly na setkání, vždycky jsem hledala termín já. Když měla narozeniny, nezapomněla jsem jí zavolat hned ráno. Když se jí něco přihodilo, byla jsem první, kdo jí nabídl pomoc. Nikdy jsem to nebrala jako povinnost. Dělala jsem to ráda. A právě proto mě překvapilo, že když jsem na chvíli přestala být tou, která naše přátelství pohání, jako by se úplně zastavilo.
Foto: Pexels
Možná jsem byla aktivnější jen já
Po třech měsících ticha jsem se s Marcelou náhodou potkala v obchodě. Přivítala mě s úsměvem a chovala se, jako by se vůbec nic nestalo. Řekla, že bychom se někdy měly sejít, protože jsme se dlouho neviděly. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jí naše dlouhá odmlka zřejmě vůbec nepřipadala zvláštní. Odešla jsem domů s pocitem, že každá z nás naše přátelství vnímala úplně jinak.
Pro mě bylo samozřejmé, že zájem musí přicházet z obou stran. Možná byla Marcela zvyklá, že všechno vždy zařídím já, a nikdy ji nenapadlo, že by mě to mohlo mrzet. Dodnes nevím, jestli jsem udělala dobře, když jsem přestala volat jako první. Na jednu stranu mě mrzí, že jsme po tolika letech téměř ztratily kontakt. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem si konečně přiznala něco, co jsem dlouho nechtěla vidět. Naše přátelství by podle mě nemělo stát jen na jednom člověku nebo ano?
Ke komentáři na situaci paní Bohdany nás inspiruje psychiatrička Lauren Grawert
Děkuji, paní Bohdano,
že jste se otevřeně podělila o svůj příběh. Je pochopitelné, že vás dlouhé ticho ze strany blízké přítelkyně zranilo a přimělo zamyslet se nad tím, zda vaše přátelství stálo na vzájemném zájmu. Po tolika společně prožitých letech může být bolestivé zjistit, že jste byla tou, kdo vztah většinu času udržoval při životě.
Je ale možné, že každá z vás vnímala přátelství jiným způsobem. Někteří lidé jsou zvyklí, že iniciativu přebírá druhá strana, aniž by si uvědomovali, jak důležitá je vzájemnost. Místo domýšlení zkuste Marcele klidně a bez výčitek říct, jak jste se cítila, když se několik měsíců sama neozvala. Upřímný rozhovor vám může ukázat, zda jí na vašem přátelství skutečně záleží a zda je ochotná převzít část odpovědnosti za jeho udržování.
Zároveň si připomeňte, že zdravé přátelství by nemělo být dlouhodobě postavené jen na úsilí jednoho člověka. Máte právo očekávat zájem, který bude přicházet z obou stran. Ať už váš rozhovor dopadne jakkoli, věřte, že vaše ochota budovat blízké vztahy je cenná. Přeji vám, aby vás i nadále obklopovali lidé, kteří vám budou péči a přátelství vracet se stejnou upřímností.
