Byla baronkou, ale rozhodně nežila podle představ, které se od ženy jejího postavení očekávaly. Řídila automobil, cestovala po Evropě, obklopovala se umělci, pečovala o zámecký park a dokázala být múzou i rovnocennou společnicí výrazných mužů své doby.
Sidonie Nádherná zůstává fascinující postavou i více než sto od časů, kdy se procházela zahradami ve Vrchotových Janovicích.
Žena, která se nevešla do své doby
Narodila se roku 1885 do šlechtické rodiny Nádherných z Borutína. Vyrůstala na zámku ve Vrchotových Janovicích a přestože jako aristokratická dcera neměla stejný přístup ke vzdělání jako její bratři, její svět rozhodně nekončil za zámeckou zdí. Právě bratr Jan jí otevíral cestu k literatuře, filozofii a umění. Sidonie se postupně stala vzdělanou a zvídavou ženou, která se zajímala o kulturu, cestování i společenské dění.
Patřila k prvním ženám v českých zemích, které řídily automobil. Cestovala po Evropě, navštívila také severní Afriku a Blízký východ a udržovala kontakty s významnými osobnostmi kulturního života. Její život tak měl k představě uzavřené aristokratky velmi daleko.
Vrchotovy Janovice se díky Sidonii proměnily v pozoruhodné kulturní místo. Mezi její hosty patřili například básník Rainer Maria Rilke, spisovatel a novinář Karl Kraus, malíř Max Švabinský nebo architekt Adolf Loos. Sidonie nebyla jen ozdobou jejich společnosti. Sama se intenzivně věnovala umění a kultuře a vytvořila také významnou uměleckou sbírku.
Výjimečné místo v jejím životě měl právě Rainer Maria Rilke. Poprvé se setkali prostřednictvím jejího bratra a básník se do Janovic opakovaně vracel. Jejich vztah zůstal především hlubokým přátelstvím a intelektuálním spojením. Dochovala se jejich korespondence, která ukazuje, jak silně na Rilkeho prostředí Janovic i samotná Sidonie působily.
Ještě intenzivnější vztah ji spojil s dramatikem a novinářem Karlem Krausem. Poznali se ve Vídni v roce 1913 a jejich vztah byl plný blízkosti, odloučení i návratů. Kraus se do Vrchotových Janovic pravidelně vracel a část své tvorby psal právě zde. V prostředí zámeckého parku vznikaly například části jeho slavného protiválečného dramatu Poslední dnové lidstva i básně o přírodě a lásce.
Kraus Sidonii obdivoval nejen jako ženu, ale také jako člověka, který mu dokázal naslouchat a vytvořit prostor pro práci. Jejich rozsáhlá korespondence byla zveřejněna až v 70. letech a tehdy jejich dlouho utajovaný vztah vzbudil značnou pozornost.
Dvě manželství, která nevyšla
Sidonie Nádherná se dvakrát pokusila najít štěstí v manželství, ani jedno však nevydrželo. V roce 1915 se měla v Římě provdat za italského aristokrata Carla Guicciardiniho, krátce před svatbou ale přijel Karl Kraus a Sidonie nakonec odjela s ním zpět do Janovic. Sňatek byl oficiálně zrušen také kvůli vypuknutí války mezi Itálií a Rakouskem-Uherskem.
O pět let později se Sidonie tajně provdala za hraběte Maxe Thuna-Hohensteina, přestože ji přátelé před svazkem varovali. Už po několika měsících manžela opustila a k rozvodu došlo až v roce 1933. Thun později zemřel v psychiatrickém ústavu ve Vídni.
Sidonie však nebyla pouze múzou slavných mužů. Velkou část svého života věnovala samotným Vrchotovým Janovicím. Jejím mimořádným talentem byla zahradní architektura. Na podobě zdejšího parku se nejen podílela koncepčně, ale také v něm fyzicky pracovala. Park se pro ni stal místem tvorby, útočištěm i způsobem, jak být sama sebou. Byla ženou s vlastním vkusem, názory a zájmy, která si vytvořila životní prostor podle sebe, a to v době, kdy byly možnosti žen zdaleka omezenější než dnes.
Doporučujeme
reklama
Válka jí vzala svět, který znala
Druhá světová válka její život dramaticky změnila. Zámek zabrali nacisté a jeho okolí bylo využíváno jako vojenské velitelství a cvičiště jednotek SS. Sidonie přišla o část svého dosavadního světa i o mnoho lidí, kteří jí byli blízcí. Po komunistickém převratu v roce 1948 nakonec odešla do Velké Británie. Zemřela tam v roce 1950.
Z jejího příběhu přesto nezůstává jen smutná vzpomínka na zaniklý aristokratický svět. Sidonie Nádherná je zajímavá především tím, jak dokázala hledat vlastní cestu. Milovala umění, cestování, přírodu i lidi, kteří ji intelektuálně podněcovali. A přestože stála v pozadí příběhů slavných mužů, sama byla osobností, bez níž by část jejich příběhů vypadala jinak.
Možná právě proto její život stále oslovuje. Připomíná, že být jiná nemusí znamenat stát stranou. Někdy to naopak znamená vytvořit kolem sebe svět, do kterého budou chtít vstoupit i ti nejvýraznější lidé své doby.
