44 Kč
Ačkoliv o sobě mluvila převážně v ženském rodě, říkala, že její pohlaví je proměnlivé. Francouzská fotografka, sochařka, umělkyně a spisovatelka, známá pod uměleckým jménem Claude Cahun, se nebála jít proti proudu. Během druhé světové války se spolu se svou celoživotní partnerkou angažovala v protinacistickém odboji. Na svém kontě má řadu surrealiastických děl, její tvorbu obdivoval i sám David Bowie. Přesto je Claude Cahun neprávem ve světě umění opomíjená, ačkoliv je její život vystižený jako z románu.
Pseudonym Claude Cahun si zvolila až v roce 1914. Předtím zkoušela i jiná umělecká jména, avšak Claude se zdálo být jako to pravé ořechové. Na svět přišla ovšem jako Lucy Renée Mathilde Schwob (1894-1954). Narodila se do zámožné rodiny, ve které se umělecké sklony dědily z generace na generaci. Sama se vydala cestou performancí a fotografií, surrealismus ji doslova uhranul - a ona se tak rozhodla zkoumat například svou vlastní genderovou identitu. Sama se stylizovala do androgynního vzhledu, nepřijímala ryze ženskou, ale ani mužskou roli. Nechala se slyšet, že jediný rod, který ji plně vyhovuje, je rod střední.
Na škole to neměla vůbec lehké. Z otcovy strany byla poloviční Židovka, a tak si jako mladší vyslechla řadu nenávistných projevů ze strany spolužáků na střední škole. Z tohoto důvodu začala docházet do soukromé vzdělávací instituce. Její rodina byla ostatně bohatá a literárně nadaná, avšak zejména matka to neměla jednoduché. Když měla Claude čtyři roky, u její matky propukla duševní porucha, kvůli které nakonec skončila v psychiatrické léčebně. Role matky se tak zhostila babička, která byla nucena Claude vychovávat. Na svůj původ byla umělkyně hrdá, nakonec dokonce přijala příjmení své babičky z otcovy strany a začala si říkat Cahun.
Byla vzdělaná i všestranně nadaná. Docházela na pařížskou univerzitu jménem Sorbonna a s tvorbou autoportrétů ani zdaleka nezahálela. Fotografovat začala v pouhých osmnácti letech. Kromě fotografování se věnovala také sochařství, performanci, fotomontáži či spisovatelské tvorbě. Po celá 30. léta 20. století se ale zabývala zejména autoportréty, při nichž se stylizovala do různých osob. Nejvíce ji uhranulo surrealistické hnutí, ve svém umění propojovala každodenní realitu se sny či se zabývala existencí vícero identit či paralelních světů. Zkoumala, jak se mění člověk v čase, ignorovala společenské konvence a zabývala se tím, jak může být pohlaví, identita či věk člověka snadno narušen. Mnoho jejích děl se tak nese v atmosféře divadelních představení či maškarních bálů.
Když se na začátku 20. let 20. století přestěhovala do Paříže, možná by ji ani nenapadlo, že tak činí spolu se svou celoživotní partnerkou. Marcel Moore, pseudonym užívaný namísto jména Suzanne Malherbe, se stala její životní láskou a podporou. Paradoxem bylo, že se roku 1917 obě ženy staly nevlastními sestrami, a to poté, co se rozvedený otec Claude Cahun a ovdovělá matka Marcel Moore vzali. Mezi ženami však samozřejmě nebylo žádné pokrevní pouto. Jejich rodiče se vzali osm let poté, co spolu už ženy dávno byly. Vytvořily spolu nejenom romantické, ale také umělecké duo. Marcel Moore se do tvorby Claude Cahun také zapojovala, obě užívaly různých rekvizit, masek, kostýmů, panenek, ale nebály se do umění zakomponovat také všelijaké přírodní motivy.
Ani za druhé světové války Claude Cahun nezahálela. Spolu se svou partnerkou se stala aktivní součástí levicové skupiny, odboru komunistických spisovatelů, umělců a dělníků, která se aktivně účastnila protinacistického odboje. Stála tak po boku dalších levicových umělců 20. století, a to včetně André Bretona. Spolu s ním se podílela na založení levicové antifašistické aliance Contre Attaque. Ve válečném čase žila se svou celoživotní partnerkou na nacisty okupovaném ostrově Jersey, největším z Normanských ostrovů. Společně se tam odstěhovaly už roku 1937 a na vlastní oči viděly zabrání ostrova německou armádou.
Přesně kvůli tomu spolu s Marcel Moore zahájila odboj proti nacistům. Se zapálením vyráběla protinacistické a protiněmecké plakáty, často označované falešným německý pseudonymem Der Soldat Ohne Namen neboli Voják beze jména. Touto taktikou chtěly odbojářky protivníka zmást. Letáky na životě přiživovaly myšlenku, že sami němečtí vojáci nesouhlasí s tím, co činí. Aby toho nebylo málo, v převlečení se obě umělkyně účastnily mnoha německých vojenských akcí pořádaných právě na ostrově Jersey, kde umisťovaly vojákům do kapes své letáky. Podstrkávaly je všude, kde to jen šlo, od krabiček cigaret až po židle.
Rády užívaly ve svých letácích černý humor, avšak jak už to tak v historii bývá, jejich práce nezůstala bez povšimnutí. Roku 1944 byly dopadeny a odsouzeny k trestu smrti. Naštěstí je zachránilo osvobození ostrova v roce 1945 a trest nakonec nebyl vykonán. Přesto kvůli svému dopadení přišla Claude Cohen o řadu uměleckých děl, které byly při jejím zatčení záměrně zničeny. O okupaci Normanských ostrovů vznikl mimo jiné dokument, za kterým stojí herec John Nettles, představitel šéfinspektora Barnabyho ze seriálu Vraždy v Midsomeru. Dokument pojednává také o zatčení Claude Cahun a její partnerky a na světlo světa tak přináší doposud neznámé informace.
Claude Cahun se u soudu údajně nechala slyšet, že ji Němci budou muset zastřelit rovnou dvakrát, a to z toho důvodu, že má dle nacistické ideologie hned dva prohřešky. Neúčastnila se jen protinacistického odboje, ale byla také židovského původu, a oba tyto aspekty byly Němcům vskutku proti srsti. Její levicové politické smýšlení tak bylo jen třešničkou na dortu.
Ačkoliv byla nakonec osvobozena, vězení ji zničilo. Její zdravotní stav se horšil a horšil a i po léčbě se už nikdy nezotavila. Zemřela roku 1954. Bylo jí 60 let. Sice ze světa odešla bezdětná, ale alespoň po smrti spočinula se svou celoživotní láskou Marcel Moore. Ta se po úmrtí Claude Cahun přestěhovala do malého domku na ostrově Jersey, kde roku 1972 spáchala sebevraždu. Obě ženy jsou pohřbeny společně na jejich milovaném ostrově, a to v kostele svatého Brelada.
Celý svůj život se snažila bojovat proti genderovým stereotypům. Svou tvorbou se vymezovala proti autoritám, stejně jako se odmítala přiklonit k jednomu jedinému pohlaví. Nechtěla být slavná, netoužila po tom být zaškatulkovaná v nějaké kategorii. Smyslem jejího života bylo tvořit umění, pohybovat se v uměleckém světě sama za sebe, avšak peníze ani popularita nebyly to hlavní, za čím si v životě šla. Svět umění na ni zapomněl, dokonce ani čtyřicet let od své smrti se uznání nedočkala.
Kouzlo tvorby Claude Cahun bylo objeveno až po hodně dlouhé době. V té době se zjistilo, že během 20. let 20. století Claude Cahun stála za velkým množstvím autoportrétů. Nejednalo se o ledajaké fotografie. Umělkyně se stylizovala do různých podob, od letce, upíra či kulturisty až po japonskou loutku či anděla.
Úspěchu se Claude Cahun dočkala až dlouho po své smrti. Úcta jí byla prokázána samotnými Francouzy, a to když po ní i její partnerce byla v roce 2018 pojmenována jedna z pařížských ulic, která v současnosti nese název Allée Claude Cahun – Marcel Moore. Další pocty se jí dostalo ještě téhož roku, kdy spisovatel Rupert Thomson vydal román s názvem Never Anyone But You pojednávající o životě Claude Cahun a Marcel Moore v Paříži i na ostrově Jersey. Skutečnost, že umělecká stopa Claude Cahun nebyla ze světa dějin umění nakonec vymazána, jde znát. O zatím poslední adaptaci života této umělkyně se postarala West Edge Opera, která si objednala operu o životě Claude Cahun a Marcel Moore. Premiéra je přichystána na rok 2027.
theartssociety.org, dailyartmagazine.com, britannica.com, en.wikipedia.org, autorský text
