2. květen: Den, kdy se v československých dějinách střetly dvě epochy. Poprava členů skupiny bratří Mašínů i zrušení trestu smrti

Skupina bratří Mašínů je dodnes předmětem rozporuplných názorů. Zatímco její členové a část české společnosti vnímají jejich činnost jako oprávněnou formu ozbrojeného odporu proti komunistické diktatuře, jiní na ně pohlížejí jako na pachatele násilí, kteří při svém boji překročili morální i právní meze. Kritici zejména upozorňují na použití hrubé síly a zabití neozbrojeného zajatce, což podle nich nelze ospravedlnit ani v kontextu protirežimového boje.

Odvaha Mašínů v temných časech

Odbojová skupina bratří Mašínů vznikla na počátku 50. let 20. století jako reakce na totalitní praktiky komunistického režimu. Jejími hlavními členy byli bratři Ctirad a Josef Mašínové, dále Milan Paumer, Zbyněk Janata, Václav Švéda a Ctibor Novák. Skupina se zaměřila na získávání zbraní a finančních prostředků pro případný ozbrojený odpor proti režimu a navázání kontaktů se západními zpravodajskými službami.

V roce 1953 se skupina rozhodla uprchnout na Západ. Během útěku přes území Německé demokratické republiky došlo ke střetům s bezpečnostními složkami, při nichž zemřelo několik osob. Bratři Mašínové a Paumer se nakonec dostali do Západního Berlína, zatímco Švéda, Janata a Novák byli zajati a vydáni zpět do Československa.

Popravy jako nástroj zastrašení

Poprava Václava Švédy, Zbyňka Janaty a Ctibora Nováka dne 2. května 1955 nebyla jen výkonem trestu. Šlo o promyšlený akt moci, skrze který komunistický režim demonstroval svou sílu, neústupnost a ochotu likvidovat jakýkoliv projev odporu – byť jen potenciální. Po zatčení na území východního Německa v prosinci 1953 byli tito tři muži vydáni zpět do Československa. Zatímco hlavní postavy odbojové skupiny bratři Mašínové a Milan Paumer unikli do Západního Berlína, jejich druhové padli do rukou Státní bezpečnosti (StB), která s nimi od počátku zacházela jako s „nepřáteli lidu“ a zrádci republiky.

Právní zastupování obžalovaných bylo formální, možnost odvolání prakticky neexistovala, a prezident Antonín Zápotocký zamítl všechny žádosti o milost. Samotná poprava byla vykonána v pankrácké věznici. Jako u většiny justičních vražd v té době byl celý průběh přísně utajovaný. Vězni nebyli informováni o přesném datu ani hodině popravy až do posledního okamžiku. Těla byla po popravě zpopelněna a popel rozptýlen neznámo kde – šlo o běžnou praktiku, která měla zabránit vzniku pietních míst a připomínek odporu. Rodinám nebylo dovoleno těla vidět, pohřbít je, a o rozsudku se často dozvěděly se zpožděním.

Zrušení trestu smrti

Po sametové revoluci v roce 1989 se Československo vydalo na cestu demokratických reforem. Jedním z důležitých kroků bylo zrušení trestu smrti. Dne 2. května 1990 Federální shromáždění schválilo novelu trestního zákona, která trest smrti zrušila. Rozsudky smrti vynesené před tímto datem byly změněny na doživotní tresty odnětí svobody. Prezident Václav Havel, který byl jedním z hlavních zastánců zrušení trestu smrti, prohlásil: „Dosud existuje jeden z pozůstatků středověku, kterého se všechny civilizované země už dávno zbavily, a totiž trest smrti. A to se chceme ambiciózně do této rodiny vrátit.“

Poslední poprava se v Československu konala 8. června 1989. Popraveným byl devětadvacetiletý Štefan Svitek, jemuž se také říkalo Horehronský rozparovač. Ten měl krom několika znásilnění na svědomí vyvraždění své rodiny obzvlášť brutáním způsobem, kdy oběti nejen usmrtil, ale i rozřezal a později nad nimi masturboval. Byl dopaden krátce po činu a když Krajní soud v Bánské Bystrici seznal, že náprava u obžalovaného je nemožná, vynesl trest smrti.

Zajímá vás život v socialismu? Přečtěte si, jak čeští filmaři dokázali obalamutit komunisty.