Dcera Milady Horákové: Jana nemohla maminku ani naposledy obejmout, nový domov a štěstí našla v Americe

Života s rodiči si malá Jana příliš neužila. Za druhé světové války je zatkli nacisté a skončili ve vězení. Holčička žila u příbuzných, kde všichni s nadějí vyhlíželi konec Hitlerova běsnění. Po válce se konečně znovu shledali, ale nikdo netušil, že to bude pouze na malou chvíli.

Kánská skončila znovu bez rodiny

Komunistickým převratem v roce 1948 začalo rodině Horákových peklo, které mělo to nejhorší vyústění. ‚‚Otec byl už velmi perzekvován v zaměstnání, pak ho nakonec vyhodili, takže už byl bez zaměstnání. Proto taky byl doma, když mámu přišli zatýkat, a proto jí taky šel dát avízo, ale bohužel přišel pozdě,“ vzpomínala paní Kánská v Show Jana Krause s tím, že pak opět zůstala sama, protože tatínek nedlouho poté utekl do zahraničí. 

Milada byla noblesní a velmi inteligentní

Začal snad nejhorší vykonstruovaný proces v našich dějinách. Milada věděla, že nemá šanci na záchranu a možná i proto se hrdá žena nesnížila k prosbám o milost. ‚‚Ničila estébáky svou noblesou a inteligencí,” uvedla Jana, jež společně se svým dědeček prosili o Milady propuštění. Nebyli vyslyšeni a nepomohly ani světově známé osobnosti, které se obrátily na Klementa Gottwalda. Prezident byl tak imunní i vůči takovým lidem, jako byl Albert Einstein nebo Winston Churchill. Verdikt zněl jasně - trest smrti oběšením. 

Posledních dvacet minut s maminkou

Posledním přáním Milady bylo, aby se mohla rozloučit se svou dcerou, sestrou a švagrem. Jana tak ve vězení strávila s maminkou pouhých dvacet minut, kdy i nemohla ani obejmout. Druhý den ráno 27. června 1950 byla Horáková oběšena. Příbuzným ještě svěřila, že všem napsala dopisy. Ty se k její dceři dostaly až v roce 1990. „Bylo to velmi emotivní a smutné,“ svěřila Jana své vzpomínky, když si po dlouhých čtyřiceti letech konečně přečetla slova od své maminky. 

Jana zmizela do Ameriky

Po smrti Horákové neměla Jana klid. Neustále byla v hledáčku komunistů a samozřejmě jí nebyla umožněna vysněná studia medicíny. Díky známým se jí alespoň podařilo dostat na Druhou zubní kliniku a posléze ještě navázat studiem zubní techniky. V roce 1968 se jí podařilo emigrovat do Ameriky, kde se po dlouhých sedmnácti letech setkala se svým otcem. ‚‚Máma měla štěstí, že potkala právě tátu. Vytvářel jí zázemí, ve všem ji podporoval, nikdy jí nevyčítal, že moc pracuje a je málo doma,” vzpomínala Kánská na tatínka.

Za oceánem našla Jana nejen otce, ale také lásku v podobě českého emigranta. Začala tak zcela nový život, daleko od rodné země, kde zažila ty nejhorší chvíle v životě. Čas ale všechny rány alespoň zčásti vyléčil. Přesto, že Jana nikdy nezapomene na to, co se stalo její mamince, vrací se dvakrát do roka do Česka. Potkává se s přáteli a znovu poznává všechny krásy naší země.