Zpravodajka Věra Šťovíčková: Studovala proti vůli rodičů, okupaci prožila za mikrofonem, za totality dělala uklízečku

Věra Šťovíčková přišla na svět 3. listopadu 1930 a narodila se do rodiny taxikáře a posluhovačky. Rodiče neměli peněz nazbyt, a tak nechtěli dceru podporovat ve studiích a zakázali jí hlásit se na střední školu. Věra se však nevzdala a našla si reálné gymnázium Charlotty Masarykové v Praze, které jako jediné umožňovalo svým studentům navštěvovat školu i bez souhlasu rodičů. Ten nakonec přece jen získala, ale pouze pod podmínkou, že si na studium bude sama vydělávat.

Osudová brigáda

Věra tak začala doučovat další studentky a zároveň pilně doháněla učivo. Učarovaly jí jazyky, především francouzština, kterou si zamilovala, a jenž se jí stala osudnou. Uvažovala i o studiu na vysoké škole, nakonec ale bylo všechno jinak. Rozhodly za ni studentské povinné brigády, v rámci nichž byla Věra vyslána do Československého rozhlasu. Tam se pod vedením uznávaného novináře Františka Gela učila psát zprávy a rozhlasové příspěvky, pomáhala i s překlady.

V Československém rozhlasu tak zůstala a postupně se propracovala do redakce mezinárodního života, kterou vedl Milan Weiner. Když se v 50. letech začala situace v Československu rozvolňovat, začalo Věře svítat na lepší časy. Díky práci se dostala na dvouletou stáž do Polska, později chvíli působila i v Albánii. Životní zvrat ale přišel ve chvíli, kdy byl vyhlášen konkurz na zahraničního zpravodaje v Africe. „Šéfové půl roku hledali chlapa. Podmínka byla: mužský, znalý jazyků a ochotný jet do Afriky. Tak buď znal jazyky, a nebyl ochoten jet do Afriky, anebo byl ochoten jet do Afriky, ale nic neuměl. A protože nikdo nesplnil ty tři podmínky, po půl roce jsem jela já,“ vzpomínala Věra pro web Pametnaroda.cz.

Mohlo by se vám líbit

Jak za socialismu vypadaly výslechy u StB: Probíhalo mučení jako ve středověku, fyzické tresty, psychické týrání i drogy

Cesta do Afriky a zpět

Její prací v Africe bylo především informovat do Československa o politické situaci. Nejvíc si však užívala mapování života současné Afriky a tvorbu reportáží, které se pak vysílaly v pořadu Zápisník zahraničních zpravodajů. Věra mimo jiné působila v Guineji nebo v Alžírsku, odkud také pospíchala domů, jakmile se na jaře 1968 dozvěděla o dění v Praze. Pospíchala, aby mohla být u toho, nečekala však, jak moc ji Pražské jaro poznamená.

Byla to právě ona, kdo měl v rozhlase službu večer 20. srpna 1969. Byla to Věra Šťovíčková, kdo národ prostřednictvím Československého rozhlasu informoval o vstupu sovětských vojsk na české území. „Když jsme zprávu o té zradě odvysílali, začali do rádia proudit lidi. Jednak posluchači, kteří si troufli, ale pak chodili i známí herci a různí funkcionáři, aby zjistili, co se vlastně děje. Protože je to vyděsilo a chtěli vědět víc,“ vyprávěla pro web Pametnaroda.cz Věra.

Vojáci brzy obsadili všechna studia Československého rozhlasu, a tak se redakce přemisťovala na další tajná pracoviště, aby svým posluchačům mohla co nejdéle podávat pravdivé zprávy. Tato snaha bohužel trvala jen pouhých šest dní, poté byl rozhlas umlčen. Věra tušila, že si svojí angažovaností do budoucna příliš nepomohla. Trvalo to sice několik měsíců, ale nakonec přece jen přišla výpověď, která mladou novinářku ani příliš nepřekvapila. V té době procházela řadou prověrek a po vyhazovu měla velký problém najít práci, ačkoliv neměla problém dělat víceméně cokoliv.

Mohlo by se vám líbit

Samoobsluhy za socialismu: Prázdné regály, vůně mleté kávy a fronty na banány. Připomeňme si, co jsme nakupovali k jídlu

Štěstí v neštěstí

Po propuštění z Československého rozhlasu čekaly Věru nepříliš hezké časy. V médiích dělat nesměla, a tak přijala práci v Náprstkově muzeu. Ani tam však nemohla zůstat, komunističtí papaláši jí šli po krku, a tak byla nucena muzeum po třech letech opustit. Poté už ji čekala samá podřadná zaměstnání. Nějakou dobu se živila jako prodavačka v trafice, svého času dokonce dělala i uklízečku. Do roku 1979 pak byla ženou v domácnosti.

Tato léta nebyla pro Věru rozhodně po pracovní stránce nejšťastnější, přesto však prožívala i hezké chvíle. Během svého působení v Náprstkově muzeu se totiž seznámila s jeho ředitelem Erichem Heroldem, s nímž ji spojoval zájem o Afriku a z něhož se později stal její manžel. Oba manželé však byli pod neustálým drobnohledem, jelikož StB se podařilo najít spolupracovníky z jejich blízkého okolí, kteří neustále Státní bezpečnost informovali o tom, co se v rodině Heroldových odehrává.

Mohlo by se vám líbit

Kadeřnictví za socialismu: Jak vypadala péče o vlasy? Kadeřnice dostávaly úplatky, nosil se chemlon

Pro strach uděláno

Věra Šťovíčková- Heroldová však z režimu strach neměla. StB sice částečně věděla o tom, že tajně pracuje jako překladatelka, i že se v jejích rukou ocitají exilové časopisy jako Reportér a Západ, nicméně nechávala ji být. Věra v letech 1971 až 1989 přeložila dvacet knih, nikde ale nefigurovalo její jméno. Překlady vycházely buď pod pseudonymy, nebo pod jmény jiných autorů. Pokud jste se tedy někdy setkali se jmény jako Věra Bystřická, Greta Mašková, Dušan Zbavitel nebo Eva Musilová, jednalo se právě o Věru Šťovíčkovou-Heroldovou.

S překlady jí pomáhal také její manžel a nejvíc je proslavilo dílo Jamese Frazera Zlatá ratolest, které spolu přeložili a upravili. Bohužel si společné práce neužili příliš dlouho. Erich Herold zemřel v roce 1989, a tak i když Věra podepsala Chartu 77, listopadové události v roce 1989 měla spíše zastřené steskem po manželovi. Po pádu železné opony jí byl nabídnut návrat do Československého rozhlasu, Věra však odmítla. Překladatelství se stalo její celoživotní náplní a do konce života přeložila přes 120 knižních titulů. Věra Šťovíčková-Heroldová zemřela po těžké nemoci 31. října 2015. O osudu Československého rozhlasu a jeho reportérů vypráví český film režiséra Jiřího Mádla Vlny, který momentálně běží v kinech a je nominován na cenu Filmové akademie.

Mohlo by se vám líbit

Jak se žilo za socialismu v paneláku. Na byty jako přes kopírák se čekalo i deset let

Galerie: Věra Šťovíčková neměla strach z komunistů:

4 fotky 5 fotek