Dnešní nákup postrádá jakékoli napětí. Pípnete kartou u pokladny, nebo znuděně proklikáte e-shop a kurýr vám tašky doručí až ke dveřím. Pro generaci odchovanou socialismem by to znělo jako sci-fi. Tehdy se totiž nenakupovalo, tehdy se shánělo a dobývalo v nekonečném boji o každou roli toaletního papíru.
Nákupní seznam byl tehdy spíše soupisem nesplnitelných přání. Stačilo vidět hlouček lidí a okamžitě jste se zařadili do zástupu, aniž byste tušili, co je na jeho konci. Tato éra udělala z obyčejných lidí frontové bojovníky a z prodavačů polobohy, kteří rozhodovali o tom, kdo si odnese domů drahocenný úlovek. I když i dnes se to občas stane:
Socialistické samoobsluhy a reflex bojovníka
Jakmile se na ulici utvořil srocený dav, mozek okamžitě přepnul do režimu přežití. Lidé se řadili do fronty preventivně a teprve po deseti minutách zjišťovali, zda se stojí na maďarské klobásy, nebo na dětské punčocháče. Fronty navíc fungovaly jako svérázná sociální síť, kde se probíraly drby a uzavíraly výměnné obchody, zatímco regály uvnitř prodejny zely prázdnotou. Plánované hospodářství totiž tragicky pokulhávalo za realitou, a tak nabídka zboží prakticky nikdy neodpovídala skutečným potřebám tehdejších spotřebitelů.
Vánoční fronty na banány
Vrcholem sezóny byly Vánoce, kdy se strhávala totální válka o banány a mandarinky. Tato exotika se v regálech zjevovala zcela nepravidelně a vyvolávala okamžitou hysterii. Lidé houfně utíkali z práce, zatímco se kolegové v kancelářích solidárně střídali na hlídkách, aby ulovili svůj příděl ovoce, což byl tehdy důkaz šikovnosti, nikoliv jen obyčejný nákup. Státní dovozci totiž upřednostňovali export do západních zemí za tvrdou měnu, zatímco domácí trh trpěl chronickým nedostatkem vitaminů.
Peníze neměly za socialismu tu pravou váhu, protože skutečnou měnou byly známosti. Mít v telefonním seznamu číslo na řezníka znamenalo víc než vysoký post v továrně. Takzvané podpultovky představovaly věci, které běžný zákazník nikdy nespatřil, protože mizely v zadních místnostech obchodů, kde čekaly na vyvolené, kteří za ně mohli nabídnout protislužbu. Tento stínový trh byl přirozenou reakcí na nefunkční systém, v němž osobní vazby spolehlivě nahrazovaly oficiální distribuční kanály.
Legendární taška ervéháčko a humor
Symbolem absurdity se stala kostkovaná taška na kolečkách, které nikdo neřekl jinak než ervéháčko. Název sžíravě odkazoval na zkratku Rady vzájemné hospodářské pomoci, kterou lidé ironicky interpretovali jako rčení, že ráno vyjedou a nic nepřivezou. Tato taška doprovázela důchodce na každodenních výpravách, odkud se sice vraceli s poloprázdnou, ale s novými vtipy. Humor byl totiž často jedinou dostupnou zbraní proti každodenní šedi a frustraci z pohledu na prázdné pulty místních samoobsluh.
Pro závan západního luxusu existoval paralelní vesmír jménem Tuzex. Zde se neplatilo korunami, ale bony, které se daly legálně sehnat jen těžko. Většina lidí tak musela risknout nákup u veksláků, kteří postávali před prodejnami v dlouhých kabátech. Mít džíny nebo švýcarskou čokoládu z Tuzexu znamenalo na chvíli uniknout z šedi, i když to stálo značné riziko i finance. Veksláci tak tvořili nezbytný článek v řetězci touhy po věcech, které byly pro běžného smrtelníka v normálních obchodech zcela nedosažitelné.
Nákupní tipy
reklama
Dědictví nedostatku v povaze
I po desetiletích v nás tato doba zanechala hluboké stopy v podobě neustálého vytváření zásob. Ten vnitřní hlas, který kdysi šeptal, ať berete všechno, dokud to je, v nás dřepí dodnes. Frontová kultura nás sice vycvičila v trpělivosti, ale zároveň nám vryla do paměti, že hojnost není samozřejmost a o svůj úlovek je potřeba se občas pořádně poprat. Tento podvědomý reflex se pak naplno projevuje při každém náznaku sebemenší krize, kdy regály s trvanlivými potravinami zejí prázdnotou během několika minut.
