Nedostupný Tuzex: Bony od veksláků, černý trh, luxus ze Západu a touha po džínech

Tuzexové obchody se nacházely v nejprestižnějších lokalitách velkých měst, jako byly Praha, Bratislava nebo Brno. Ovšem pro běžného občana byl přístup do Tuzexu limitovaný. K vstupu do tohoto světa luxusu bylo třeba disponovat speciálními měnovými bony, které byly distribuovány pouze vybraným jedincům. Mezi takové patřili vysocí státní úředníci, sportovní hvězdy, diplomaté a další osoby blízké režimu.

Zboží ze Západu

Samotné platidlo, tzv. tuzexové bony, byly vydávány státem a mohly být použity výhradně v Tuzexových prodejnách. Sortiment obchodů byl zaměřen především na luxusní západní produkty, které nebyly běžně dostupné v socialistickém Československu. Mezi ně patřily módní značky, kosmetika, elektronika, alkoholické nápoje, ale také třeba auta, džíny, whisky nebo tabák a další exkluzivní zboží, které bylo často vyrobeno v západní Evropě nebo Spojených státech.

Mohlo by se vám líbit

Socialistické šumperáky: Kultovní rodinné domy nepotřebovaly architekta, jejich autorem byl zedník

Obchod pro vyvolené

Tuzex byl pro většinu obyvatel nedosažitelný. Jeho návštěva byla spojena s určitou prestiží a představovala jakousi odměnu za loajalitu vůči režimu. Jediným způsobem, jak se dostat k tuzexovým bonům, bylo buď být součástí privilegovaného kruhu státních úředníků, nebo si je „zajistit“ na černém trhu, což bylo riskantní a mnohdy finančně náročné. Oficiálně je občan mohl získat pouze při povinné výměně za valuty. Tyto možnosti měli hlavně lidé, kteří pracovali v zahraničí a po návratu do vlasti si museli vyměnit valuty za bony. Jeden bon měl hodnotu jedné koruny.

Shánění bonů a veksláci

Pro ty, kteří neměli možnost získat tuzexové bony legálně, byla jedinou alternativou černý trh. Zde se bony staly lukrativní komoditou a jejich cena často výrazně přesahovala nominální hodnotu. Sháněly se prostřednictvím kontaktů na vyšších pozicích, přes přátele, nebo prostřednictvím korupčních kanálů.

Bony prodávali v ulicích také takzvaní veksláci, což bylo slangové označení pro lidi, kteří nelegálně prodávali cizí měny nebo právě bony. Vekslákem se nejčastěji stávali lidé, kteří přišli do styku se západními turisty a uměli jazyky. Byli to číšníci a jiní pracovníci v hotelech, turističtí průvodci, řidiči autobusů a další podobné profese.

Mohlo by se vám líbit

Jak se žilo za socialismu v paneláku. Na byty jako přes kopírák se čekalo i deset let

Veksláci si dokázali běžně vydělat i mnohem více než desetinásobek průměrné měsíční mzdy. Jejich podnikání bylo ovšem v tehdejší době trestné, mimo jiné mohli být stíhání například za příživnictví, to však dokázali obejít tím, že se nechali zaměstnat například jako noční hlídači. Veksláci, kteří dokázali vydělat velké částky, se také často zapojovali do obchodů s drogami a bílým masem. Tento fenomén se stal natolik diskutovaným, že se stal mimo jiné hlavním tématem filmu Bony a klid, který v roce 1987 natočil režisér Vít Olmer.

Tuzex byl symbolem rozdělení společnosti na privilegované a běžné občany. Zatímco pro některé představoval dveře do světa luxusu, pro většinu byl symbolem nedostupnosti a nerovnosti. S pádem komunistického režimu v roce 1989 zanikl i tento kontroverzní fenomén, ale jeho stopy zůstávají v paměti mnoha lidí dodnes. Tuzex tak zůstává nezapomenutelnou kapitolou v historii socialistického Československa.

Mohlo by se vám líbit

Školní jídelny za socialismu: Zavzpomínejte na tlusté maso pod stolem, páchnoucí tácy nebo přísné kuchařky