Jak vypadalo mládí za socialismu? Do setmění venku, skákání panáka nebo ploužáky

Dnešní puberťáci by bez mobilu ani nevěděli, jak trávit volný čas, a kdyby jim někdo na zem nakreslil panáka, asi by nevěděli, co s tím. Oproti nim by se lidé ve středním věku s chutí vrátili do svého bezstarostného mládí.

Domů až se setměním

Jakmile se za ‚‚soužkou” učitelkou zavřely dveře poslední školní hodiny, letělo socialistické dítě domů, odhodilo aktovku do rohu a se slovy, že ve škole nic, běželo ven. Rozhodně se ale tehdejší děti necouraly po obchodních centrech. Řádily na klepadlech, skákaly zmiňovaného panáka a velký obdiv měl ten, kdo uměl skákat přes gumu bez zaškobrtnutí. Domů se šly maximálně napít a, když je přepadl hlad, houkaly pod oknem tak dlouho, dokud jim maminka nehodila kus namazaného chleba. Dveře bytu otevíraly až s příchodem první rozsvícené lampy. 

Letící houba, ale i klíče

Do školy se děti i těšily, nejen na kamarády, se kterými si po třídě posílaly dopisy. ‚‚Budeš se mnou chodit? Zaškrtni ano, ne,” stálo ve většině z nich. Ale zábavou byly i přestávky. Bitvy mokrou houbou, ping pong přes katedru nebo pusinkování za zadními lavicemi. Soudružky učitelky se také s dětmi nemazaly a tak občas na některém vyrušujícím nebožákovi přistál svazek klíčů. Oblíbeným trestem pro třídního rebela bylo vyhození za dveře. Občas to pak na chodbě vypadalo jako sraz darebáků. 

Ploužáky tělo na tělo

Nejlepší ze všeho ale byly školy v přírodě nebo sportovní výcvik na horách. Celý týden se puberťáci těšili na poslední večer, kdy bývala diskotéka. Vzhledem k tomu, že na zájezdech bývalo více tříd, tak konečně mohl ‚‚béčák” vyzvat k tanci tu kočku z ‚‚áčka”. Ploužáky všichni milovali a improvizovaný parket byl při pomalých písničkách narvaný k prasknutí. Když učitelé večírek ukončili, měli pak ještě hodně práce zahnat rozpustilé puberťáky do správných pokojů. Kdo jste nezažil, vzpomeňte si na Sněženky a machry, takhle to na zájezdech opravdu vypadalo. Snad jen bez pití alkoholu. 

Pár facek a byl klid

Samozřejmě se týdenní výlety neobešly bez nějakých průšvihů a to se pak žákovská knížka jen červenala poznámkami. Děti šly domů se staženými půlkami a druhý den rodiče mazali do školy s omluvou. To už dnešní mládež také nezná. Žákovské jsou v elektronické podobě, takže maminka ví ještě dříve než Maruška, co dostala za známku. Nehledě na to, že pokud by nedej bože dostala její holčička poznámku, určitě si na ni učitel zasedl a měl by odejít ze školy. Za socialismu dostala ratolest pár facek, nebo vařečkou na zadek a byl na chvíli klid.  

Nahotinky v časopisech

Nejhorším trestem pak bylo domácí vězení. Minimálně celý jeden den (více dní by to s ním doma rodiče nevydrželi) se dítko muselo dívat z okna, jak jeho kamarádi řádí na prolejzkách, lezou po stromech nebo hrají čáru s céčkami. Kdo měl barevný řetěz s céčkami nejdelší byl toho dne král. Jediný, kdo mohl krále zastínit, byl hrdina, jenž doma tatínkovi ukradl ‚‚hambaté” časopisy. To pak céčka letěla do kouta a pěkně v utajení si všichni prohlíželi nestydaté nahotinky. 

Moderní technologie škodí dětství

Mládí za socialismu mělo rozhodně něco do sebe. Většina dětí takové dospívání už nikdy nezažije, protože moderní technologie převzaly vládu nad jejich světem. Místo toho, aby šly ven, raději sedí asociálně doma a s kamarády si píšou přes internet. Zmizelo také kouzlo špatných známek nebo poznámek, kdy se ratolest musela sama přiznat. Dnes už díky elektronickým ‚‚žákajdám” rodiče seřvou dítě po mobilu, ještě dříve, než dojde domů. Všichni jsou tak ochuzeni o zážitky, odpovědnost, ale i vtipné chvíle strávené nejen ve školních lavicích.