44 Kč
Rodinné vztahy bývají složité a někdy se stane, že si blízcí lidé jednoduše nesednou. Katka se ale ocitla mezi dvěma světy. Mezi manželem, kterého miluje, a matkou, kterou nechce ztratit. A čím víc se snaží být prostředníkem, tím víc má pocit, že situace jen eskaluje.
Katka (52) věděla už od začátku vztahu, že si její manžel s její maminkou příliš nerozumí. Zpočátku se to ale dalo zvládnout – manžel byl zdvořilý a neshody držel spíš pro sebe. V posledních letech se však jeho odpor vůči tchyni změnil v otevřenou kritiku, která Katce začíná ubližovat.
Když jsme se s manželem poznali, bylo jasné, že si s mojí mámou úplně nesednou. Jsou to prostě dva úplně odlišní lidé. Máma je spontánní, někdy trochu zbrklá a řekne věci, které si možná mohla nechat pro sebe. Můj manžel je naopak systematický, všechno chce mít promyšlené a rád má ve věcech pořádek. Dlouho jsem si říkala, že je to normální. Ne každý si přece musí rozumět. Jenže posledních pět let mám pocit, že se z toho stalo něco mnohem horšího. Manžel o mojí mámě mluví skoro pořád – a většinou velmi ošklivě. Stačí, aby přišla řeč na návštěvu nebo na něco, co řekla, a už začíná. Podle něj neumí vařit, doma má chaos, do všeho se plete a ještě má prý úplně hloupé názory. Jednou jsme seděli u večeře a jen jsem zmínila, že máma zkoušela nový recept na polévku. Manžel se jen ušklíbl a řekl, že jestli to vařila ona, tak to určitě bylo nepoživatelné. V tu chvíli mě to zabolelo víc, než jsem čekala.
Jindy se zase rozčiloval nad politikou. Máma prý vůbec ničemu nerozumí, ale stejně jde volit a podle něj podporuje úplné idioty. Poslouchat takové věci o vlastní matce není vůbec příjemné. Snažila jsem se ho několikrát poprosit, aby o ní takhle nemluvil. Neříkám, že ji musí mít rád. Jen bych byla ráda, kdyby měl trochu respektu. Jenže pokaždé to dopadne stejně. Rozčílí se a řekne, že je jen upřímný. Prý jsem já ta, která je slepá, protože bráním někoho, kdo je podle něj prostě hrozný. V tu chvíli mám pocit, že jsem mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně je moje máma, která mě vychovala a kterou mám ráda. Na druhé straně je můj manžel, se kterým žiju tolik let. Nechci se hádat kvůli někomu třetímu. Ale zároveň nechci poslouchat, jak někdo mluví o mojí mámě takhle. Jen nevím, jestli se dá v takové situaci vůbec najít nějaká rovnováha. Někdy si říkám, jestli není chyba ve mně, že nedokážu ty dva světy oddělit. Možná bych měla být ráznější. Nebo naopak dělat, že ty řeči neslyším. Jenže pokaždé, když manžel začne o mojí mámě znovu mluvit, cítím, jak se ve mně všechno sevře. A pořád nevím, jak tohle zastavit.
Situace, kterou Katka popisuje, se na první pohled jeví jako běžný mezigenerační konflikt – tchyně a zeť si nesedli a snacha je uprostřed. Ve skutečnosti jde o něco podstatnějšího. Jádrem problému není rozdílnost povah. Dva lidé si nemusí rozumět a přesto spolu mohou vycházet na úrovni základní zdvořilosti. Skutečný problém spočívá v tom, že manžel si z ponižování tchyně udělal takřka rituál a jakýkoli pokus o nastavení hranice odmítá s tím, že je „jen upřímný". Katce tím nedává prostor cokoli řešit, protože nepřipouští, že by existoval problém. Navíc se staví do role toho rozumného a jí přisuzuje roli té, která „nevidí pravdu". Tím se z konfliktu o matku stává spor o to, kdo v páru má právo definovat realitu.
Je potřeba přiznat, že matka nemusí být bezchybná – Katka sama popisuje její zbrklost a neschopnost si některé věci nechat pro sebe. Některé manželovy výhrady mohou mít racionální jádro. Jenže mezi konstatováním „s tvou mámou mi není příjemně" a soustavným zesměšňováním její osobnosti je propastný rozdíl. První je legitimní vyjádření pocitu. Druhé je opakovaný projev pohrdání – a pohrdání patří mezi nejdestruktivnější vzorce v mezilidských vztazích, protože druhému člověku upírá základní důstojnost. Podstatné je, jak manžel reaguje na Katčinu prosbu o zmírnění tónu. Neříká mu, že musí matku milovat – žádá jen základní respekt. On její požadavek odmítne jako neoprávněný a problém přehodí na ni.
Člověk, který odmítá jakoukoli odpovědnost za dopad svého chování a místo toho zpochybňuje vnímání toho, kdo si stěžuje, neprovozuje upřímnost. Provozuje kontrolu. Skutečná upřímnost totiž obsahuje ochotu slyšet i druhou stranu a upravit jednání, pokud způsobuje zbytečnou bolest. Katka se ptá, jestli chyba není v ní. Tohle je typická reakce člověka, který se dlouhodobě nachází v situaci, kde jeden z účastníků odmítá jakýkoli kompromis. Když se jedna strana nehýbe, druhá automaticky hledá, co by mohla změnit ona sama. Ale Katka nemá co oddělovat. Jediné, co může udělat, je přestat formulovat svůj požadavek jako prosbu a začít ho formulovat jako hranici. Prosba říká: „Mohla bych tě poprosit, abys o mé mámě takhle nemluvil?" Hranice říká: „Nehodlám být u rozhovoru, ve kterém někdo ponižuje mou matku." Hranice nevyžaduje souhlas druhé strany – vyžaduje jen, aby Katka důsledně jednala podle toho, co řekla.
Zároveň by si Katka měla upřímně odpovědět na nepříjemnou otázku: je manželovo pohrdání omezené jen na matku, nebo se podobný vzorec objevuje i jinde v jejich vztahu? Pokud ano, matka není příčinou problému, ale pouze jeho nejviditelnějším terčem – a v takovém případě by stálo za to řešit dynamiku celého manželství, ideálně s párovým terapeutem. A na závěr bez příkras: Katka nemůže manžela donutit, aby její matku respektoval. Ale může trvat na tom, že v její přítomnosti se o matce nebude mluvit s pohrdáním. To není rozmazlování – to je ochrana vlastní důstojnosti, protože když někdo soustavně ponižuje člověka, kterého máme rádi, a my to mlčky snášíme, část toho ponížení dopadá i na nás.
Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.
Pokud potřebujete psychologickou pomoc, hledejte na webu www.terapie.cz.
Příběh poslala paní Katka S., vlastní dotazování - terapie.cz
