44 Kč
Každý rodič si do výchovy svých dětí nese něco z vlastního dětství. Někdo pokračuje v tom, co zažil doma, jiný se naopak snaží být úplně jiný. Radim už dávno ví, že své děti chce vychovávat jinak než jeho vlastní otec. A samozřejmě právě u něj naráží na poznámky a nepochopení. Jeho příběh je velmi zajímavý.
Pan Radim (46) vyrůstal podle svých slov v domácnosti, kde chyběla něha i pochvala. Jeho otec byl přísný, často používal tvrdá slova i fyzické tresty. Dnes, když má Radim vlastní děti, se snaží být úplně jiným rodičem, což jeho otec otevřeně zesměšňuje.
Když obejmu svoje děti nebo jim řeknu, že je mám rád, táta se mi směje. Říká, že jsem měkký, že nejsem chlap a že děti potřebují tvrdou a pevnou ruku. Když mě jednou viděl brečet u pohádky s dcerou, jen protočil oči a utrousil, že dnešní chlapi už za nic nestojí, že má syna padavku. Jenže on vůbec netuší, proč to dělám jinak než on. Já si totiž moc dobře pamatuju, jaké bylo vyrůstat vedle něj. Nikdy mě nepochválil, nikdy mě neobjal. Když jsem něco pokazil, přišel křik nebo rána. Doma se city neukazovaly, bylo to něco špatného. Často mě máma objímala potají, aby to můj táta neviděl. Strach ano, ten jsme znali všichni. A já už jako kluk věděl, že pokud budu mít jednou vlastní děti, nechci, aby se mě bály tak jako já jeho. Budu jim vzorem, autoritou, ale také tím, za kterým mohou kdykoliv přijít. Já jsem se svého otce rozhodně bál a v osmnácti s ním kontakt omezil na absolutní minimum.
Doma se city neukazovaly, bylo to něco špatného. Často mě máma objímala potají, aby to můj táta neviděl. Strach ano, ten jsme znali všichni. A já už jako kluk věděl, že pokud budu mít jednou vlastní děti, nechci, aby se mě bály tak jako já jeho. Budu jim vzorem, autoritou, ale také tím, za kterým mohou kdykoliv přijít. Já jsem se svého otce rozhodně bál a v osmnácti s ním kontakt omezil na absolutní minimum.
Někdy mě překvapí, jak moc mě jeho poznámky pořád dokážou zasáhnout. Je mi skoro padesát a stejně mám občas pocit, že přede mnou zase stojí ten přísný chlap z dětství, kterému jsem se nikdy nezavděčil. Jenže pak přijde můj vlastní syn, obejme mě kolem krku a řekne mi, že mě má rád. A já vím, že tohle je přesně to, co jsem doma nikdy nezažil. Možná jsem pro svého otce slaboch, ale já nechci, aby moje děti jednou vzpomínaly hlavně na strach a tresty. Chci, aby věděly, že jsou milované, že můžou plakat, že city nejsou ostuda. Jen mě mrzí, že to můj vlastní otec nedokáže pochopit. Místo aby byl rád, že se snažím být lepším tátou, dívá se na mě skoro s pohrdáním. Přemýšlím, jestli má vůbec smysl mu ještě něco vysvětlovat, nebo jestli už prostě musím přijmout, že některé generace se nikdy nepochopí. Co byste dělali na mém místě?
Pane Radime,
děkuji vám, že jste svůj příběh sdílel tak otevřeně a upřímně. Je z něj velmi cítit, jak těžké pro vás bylo vyrůstat vedle otce, který dával najevo hlavně tvrdost, strach a kritiku místo blízkosti a podpory. Není divu, že vás jeho poznámky i dnes zasáhnou. Podobná zranění z dětství bývají hluboká a člověk si je nese celý život. Zároveň je ale vidět něco velmi důležitého: vy jste ten bolestivý vzorec nepředal dál, ale vědomě jste se rozhodl být jiným otcem.
To, že své děti objímáte, mluvíte o citech a dovolíte jim i sobě projevovat emoce, není slabost. Naopak je k tomu potřeba velká vnitřní síla a odvaha, zvlášť když jste sám vyrůstal v prostředí, kde byly city potlačované. Váš otec pravděpodobně neumí přijmout jiný model mužství, než jaký znal celý život, a možná ani nikdy nebude schopný pochopit, proč je pro vás důležité vychovávat děti jinak. Někdy bohužel nepomůže další vysvětlování, protože druhý člověk není ochoten svůj pohled změnit.
Nejdůležitější je, co jednou ponesou ve svém srdci vaše děti. A z vašeho vyprávění je jasné, že si budou pamatovat bezpečí, blízkost a pocit, že jsou milované. To je něco nesmírně cenného. Nenechte si vzít jistotu, že jste dobrý otec jen proto, že nesplňujete představu svého otce o „tvrdém chlapovi“. Právě tím, že jste dokázal být jiný, jste své děti možná ochránil před stejnou bolestí, kterou jste kdysi prožíval vy.
huffpost.com, příběh poslal Radim G.
