"Nenávidím svou matku a už to dál odmítám skrývat," svěřila se Monika

Každý má v životě právo na vlastní názor i emoce. Někdy se zkrátka stane, že vztah mezi matkou a dítětem je od začátku problematický. Buď kvůli povaze, nepochopení, nebo kvůli zraňujícím situacím, které se opakovaly tak dlouho, až v člověku zůstala jen prázdnota a hněv. V takových chvílích je důležité si uvědomit, že nenávist k matce neznamená, že s člověkem něco není v pořádku. Znamená to, že jste si vybrali vlastní cestu, na které je vám lépe, i přesto, že vztah selhal, a že je nutné se s tím naučit žít. A právě problém s matkou má celoživotně i paní Monika (42 let), která se rozhodla nám s ním svěřit.

Nenávidím svou matku

Otevřeně o tom mluvit může být prvním krokem k uvolnění napětí. Sdílení vlastního příběhu ukazuje, že podobné pocity nejsou výjimečné, i když se o nich stále příliš nemluví. Protože mnoho lidí se za ně stydí. Tady je ale nutné přiznat si, že skutečně nejde o hanbu, ale o realitu mnoha lidí. Jedním z těchto příběhů je i vyprávění Moniky, ženy, která se rozhodla přestat skrývat pravdu a říct nahlas to, co dlouhou dobu dusila v sobě.

Monika vyrůstala v rodině, kde její matka nikdy neprojevovala lásku. Místo pochvaly slyšela jen výtky a místo objetí přicházela kritika. Už jako dítě měla pocit, že cokoliv udělá, nikdy nebude dost dobré. Snažila se být vzorná, mít samé jedničky, uklízet, pomáhat, ale reakce byla vždy stejná: nezájem nebo chladná poznámka. V dospělosti si uvědomila, že jí chybí základní jistota, kterou jiné děti od svých matek dostávaly přirozeně.

Odchod z domova nepomohl

Situace se ještě zhoršila, když Monika odešla z domova. Matka ji neustále shazovala, posílala jí zprávy plné výčitek a při osobních setkáních nešetřila poznámkami o jejím vzhledu či volbách v životě. Všechno, co Monika udělala, bylo špatně. Vztahy, práce i bydlení. Cítila se jako ve vleku, který nemůže zastavit, a v určité chvíli pochopila, že ji matka neničí jen slovně, ale i psychicky.

Těžké přiznání

Průlom nastal, když Monika přestala hrát hru na dokonalý vztah. Přiznala sobě i svým blízkým, že svou matku nenávidí. Nešlo o momentální výkřik zloby, ale o dlouho potlačované pocity, vztek, zlobu a fakt, že ať udělá cokoliv, matka to nikdy neocení. Přestat skrývat emoce jí přineslo úlevu, i když věděla, že okolí to nemusí přijmout. Někteří lidé ji odsoudili, jiní ji naopak podpořili, protože měli podobnou zkušenost. Monika dnes říká, že nechce matce přát nic zlého, jen odmítá pokračovat v tomto falešném obrazu něčeho, co nikdy neexistovalo.

Začala si budovat hranice, omezila kontakt a hledá cestu, jak si vytvořit vlastní život bez neustálého tlaku. Ačkoliv vztah s matkou zůstává napjatý, Monika se konečně mohla nadechnout. Uvědomila si, že rodina není jen o krvi, ale hlavně o respektu a podpoře, které člověk má dostávat a pokud tomu tak není, nevadí, pak se ale nikdo nemůže divit, že to může dopadnout tak, jako v případě Moniky a její matky. Příběh ukazuje, že i ty nejhlubší a často nelehké emoce mohou mít svůj důvod. Nenávist k matce nemusí být ostudou, ale důsledkem dlouhodobého zraňování. Někdy je největší odvaha v tom, přiznat pravdu nejen sobě, ale i ostatním a začít konečně žít podle sebe, ne podle očekávání druhých.

Přiznání

Monika se rozhodla svou nenávist už neskrývat a právě v tom nakonec našla první krok ke své vlastní svobodě. Joshua Coleman, PhD, klinický psycholog a autor knihy Když rodiče trpí: Soucitné strategie, když si s dospělým dítětem nerozumíte, uvedl, že vzhledem k tomu, že se společnost tolik zaměřuje na odpuštění, může nenávist k rodině nebo odcizení se od ní vést k pocitům viny a studu u člověka, který to tak má. Přesto i on má právo rozhodnout se podle svého vnitřního pocitu i vnějších okolností.

Odolná znamení: Býci se nikdy nevzdávají, Štíři se vždy zvednou, Ryby spoléhají na druhé