
Bydlet v paneláku na nově vznikajícím obřím sídlišti býval kdysi sen mnoha lidí. Jenže realita byla mnohdy o dost drsnější než představy o krásném moderním bydlení. Kvantita bohužel v mnoha případech pokulhávala za kvalitou, což nebylo za socialismu nic mimořádného. Že bylo něco nevyhovující, nevadilo, hlavně že to bylo podle norem.
Trend panelových domů se začal rozmáhat v socialistickém Československu po XI. sjezdu KSČ v roce 1958, kdy bylo rozhodnuto o změně bytové politiky. Ta měla vyřešit problém s nedostatkem bytů pro stále se zvětšující populaci. Začalo budování městských sídlišť s panelovými domy. Jejich výstavba byla masivní zejména v 60.-80.letech.
Poptávka byla obrovská, vždyť v 70.letech se rodila nejpočetnější generace Husákových dětí. Podle hesla rychle, jednoduše a levně začaly vznikat zejména okrajích měst bloky panelových domů, které byly jako přes kopírák a už tehdy si získaly nelichotivé označení „králíkárny“. Žádná originalita ani invence se nekonala, vždyť na vzhledu zase až tolik nezáleželo. Ostatně mustr si českoslovenští architekti vzali od kolegů z tehdejšího Sovětského svazu.
Stavělo se podle plánů pětiletek, které nebyly ideální. Lidé se proto na nový byt kolikrát načekali i několik let. Nebylo tak žádnou výjimkou, že se v malých bytech tísnily i dvě rodiny. To nebylo samozřejmě pouze koloritem socialismu, ale tato realita byla rozšířená tehdy mnohem více než je tomu dnes.
Malé pokoje, umakartová jádra a bláto na sídlištích
Byty byly projektovány s ohledem na úsporu místa. Například v 80.letech byla průměrná obytná plocha 46 m². Zatímco v „šedesátkách“ se budovaly nejčastěji dvoupokojové byty, období normalizace přineslo klasické 3+1 s typovou výměrou 74 m² užitné a 49 m² obytné plochy.
Dispoziční řešení bytů bylo přitom někdy dost podivné. Jako by projektanti neměli ponětí o tom, že je potřeba nejen vařit, ale také kultivovaně stolovat, prát a někde prádlo i sušit a podobně. Lidé, kteří se do bytů stěhovali, měli problém vejít se do nich se stávajícím nábytkem. Jen pro zajímavost, našly se i byty s pokojem téměř necelých 5 metrů dlouhým, ale jen 1,7 metru širokým. Tímto unikátem překvapilo například pražské sídliště Bohnice. Vybavit takový byt bylo nadlidské umění.
Kamenem úrazu bývaly nejen malinké kuchyně, ale také miniaturní umakartová bytová jádra, do kterých se s bídou vešla automatická pračka (nejčastěji Tatramat) a pár šňůr na prádlo nad vanou. Kdo měl balkon, byl samozřejmě v sušení prádla ve výhodě.
S tím, jak se sídliště stavěla rychle a rodiny se stěhovaly prakticky do čerstvě zkolaudovaných a mnohdy nedodělaných bytů, bylo okolí domů to poslední, co by mělo prioritu. A tak se často lidé museli brodit blátem, protože chodníky prostě zatím nebyly. Na mnoha sídlištích se dlouho čekalo na dostavění školek, samoobsluh a další infrastruktury, což dost komplikovalo život.
Interiér bytu za socialismu
Nabídka nábytku a dalšího bytového zařízení byla velmi omezená, a tak není divu, že byty vypadaly velmi podobně. Na podlaze bylo nataženo PVC, stěny pokojů byly vytapetovány a obývacímu pokoji vévodila sedačka a stěna s televizorem a prosklenou skříňkou na výstavku porcelánu či skleniček.
Nedostatek soukromí a další nedostatky
Tenké panelové stěny v domech neposkytovaly moc soukromí, takže když pod vámi bydlelo dítě, které cvičilo večer na housle a přes chodbu jste měli nahluchlou sousedku s věčně zapnutou televizí, moc klidu jste si neužili. Tutu bolístku znají lidé žijící ve sdílených domech ostatně i dnes, ale existují způsoby, jak pokoje odhlučnit. Do bytů také často mezerami v panelech zatékalo a foukalo, což byl důsledek netěsnících oken.
Dlouhé pořadníky
Přidělování bytů v panelových domech probíhalo na základě tzv. bytových dekretů. Pořadníky k jejich získání byly ale na národních výborech dlouhé, takže mnohdy trvalo i deset let, než se lidé bytu dočkali. Nebylo nic mimořádného, že se rozmáhaly úplatky, díky nimž šlo pár čekatelů přeskočit. Někteří zaměstnavatelé nabízeli i podnikové byty v rámci podnikového družstva. Na jejich výstavbě se lidé často podíleli svépomocí plněním brigádnických hodin.
Jak vypadají paneláky dnes
Byty se stavěly původně s životností 40 let, což samozřejmě mnohé už dávno překonaly a pořád se v nich bydlí. Po revoluci v roce 1989 nad paneláky mnozí lámali hůl a opovrhovali jimi, ale díky rekonstrukcím a dnešním technickým možnostem je o bydlení v nich velký zájem i dnes. V bytech jsou kvalitní okna, domy jsou zateplené, takže se snížila i jejich energetická náročnost. Majitelé bytů si navíc dispoziční řešení mohou do velké míry přizpůsobit k obrazu svému. Sídliště dnes také nabízejí veškeré pohodlí a dostupnost služeb, na které si jen člověk vzpomene. Bydlení v paneláku tak konečně ztrácí svoji negativní nálepku z dob minulých.
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
Nejčtenější články
Doporučujeme

Legenda aerobiku z devadesátek Václav Krejčík: „Dlouholetá partnerka se zeptala, jestli nejsem na muže”. Nakonec měla pravdu

Pamatujete na umakartové peklo a pořadníky na byty, které trvaly věčnost? Připomeňte si život v papírové krabici

Když se jezdilo srdcem, ne výkonem. Socialistické vozy, které přežily dobu a staly se ikonami

Manželka posledního komunistického prezidenta: Viera Husáková byla neviditelná první dáma, zemřela při nehodě vrtulníku

Kvíz: Vylovte z paměti, kolik co stálo za socialismu. Pedro za kačku, ale co třeba maso nebo rohlíky? Vyzkoušejte si náš retro kvíz

Retro kvíz: Zkuste si vzpomenout na televizní pořady i dobové hity jako Neposlušné tenisky. Zodpovězte správně 14 otázek

Retro fotokvíz: Také vaše děti nevěřícně koukají na kazetu nebo na verzatilku? Poznejte podle fotografie předměty našeho dětství a mládí

Český retro kvíz: Zvládnete všech 20 otázek? Pokud poznáte tato slova z dob socialismu, vaše mládí už je dávno pryč

Vánoční cukroví za socialismu: Kulinářská nostalgie plná kreativity a skromnosti. Naše maminky byly mistryněmi improvizace a odnesly to oteklýma nohama







