Pomáhat rodičům je pro mnoho lidí samozřejmost. Jenže když se z obyčejné pomoci stane pravidelný tlak, příkazy a nekonečné požadavky, začíná se vytrácet ochota i klid v rodině. Lucie má pocit, že už není dcera, ale osobní zásobování své matky. Neví ale, jak jí to ještě šetrněji, ale přitom důrazněji sdělit, než už několikrát zkoušela.
Paní Lucie (43) pravidelně pomáhá své mamince s nákupy, protože už sama hůř chodí. Místo jednoduchého seznamu ale podle Lucie dostává přesné instrukce, co má koupit, v jakém obchodě a za jakou cenu. Situace mezi nimi začíná být velmi napjatá.
Chodím mámě nakupovat, ale pořád není spokojená
Kdyby mi moje máma prostě řekla, co potřebuje koupit, vůbec nic neřeknu. Potřebuje nakoupit, sama už si netroufá do obchodu pro víc než dvě tři věci, zlobí ji nohy a je ráda, že má před domem večerku, kde sežene, co rychle potřebuje. Jsme domluvené, že ji dělám v pátek větší nákup a ve středu, když něco dojde. Samozřejmě jí ráda pomůžu, už není nejmladší a hůř se jí chodí. Jenže z obyčejného nákupu se stal úplný maraton po celém městě. Málem abych si vzala volno.
Foto: Magnific
Chce nakupovat jen ve slevách
Moje máma sedí nad letáky a přesně mi vypisuje, co mám koupit a kde. Máslo v jednom supermarketu, maso v druhém, jogurty úplně jinde, protože jsou tam o pár korun levnější. Když přijedu jen z jednoho obchodu, začne být nepříjemná a vyčítá mi, že neumím hospodařit. Jenže ona už vůbec nevidí, kolik času, benzínu a energie mě to stojí. Mám práci, svého manžela, děti a vlastní domácnost. Nechci trávit tři hodiny ježděním po obchodech kvůli tomu, že někde stojí kuře o deset korun méně. Navíc při cenách benzínu to nakonec vyjde ještě dráž.
Nejhorší je, že si to nenechá vůbec vysvětlit. Když jí řeknu, že nakoupím všechno v jednom obchodě, urazí se a začne mluvit o tom, jak si dnešní lidé neváží peněz. Jenže já si jich vážím taky. Právě proto nechci projet půl nádrže autem a půl dne času kvůli pár korunám. Připadám si, jako bych byla její zaměstnanec, kterého komanduje podle slevových letáků. A čím víc se snažím pomoct, tím větší má požadavky. Já od ní slyším hlavně neustálou kritiku a nespokojenost. Někdy mám chuť jí říct, že pokud chce takhle přesně nakupovat, ať si to jezdí shánět sama. Pak mám ale výčitky, protože je to moje máma a nechci být zlá. Jen už mám pocit, že moje pomoc dávno přestala být pomocí a stala se povinností bez konce. Jak byste takovou situaci řešili vy? Co byste dělali na mém místě?
Ke komentáři na situaci paní Lucie nás inspiruje psycholog Joshua Coleman, PhD
Paní Lucie,
děkuji vám za upřímné sdílení vašeho příběhu. Je z něj cítit, že svou maminku nechcete odmítat ani opustit, ale zároveň už dlouhodobě nesete velkou zátěž, která začíná překračovat vaše možnosti. Pomoc rodiči je přirozená, jenže ve chvíli, kdy se z ní stane nekončící povinnost plná kritiky a tlaku, člověk postupně přichází o energii i chuť pomáhat. Vaše únava i vztek jsou v této situaci pochopitelné a neznamenají, že jste špatná dcera.
Zdá se, že vaše maminka možná stále vnímá hospodaření optikou své generace, kdy se šetřila každá koruna, ale už nedohlíží na cenu vašeho času, psychické energie a péče o vlastní rodinu. Právě proto je důležité nastavit jasné a klidné hranice. Můžete jí například říct, že jí ráda nakoupíte, ale pouze v jednom nebo maximálně dvou obchodech, protože víc už časově ani psychicky nezvládáte. Nemusíte své rozhodnutí donekonečna obhajovat ani se cítit provinile za to, že chráníte své síly. Pomoc má být projevem vztahu a péče, ne systémem, ve kterém jeden člověk neustále vyhovuje a druhý pouze hodnotí, zda to bylo dostatečné.
Je důležité, abyste nezapomínala také sama na sebe a na svůj vlastní život. Pokud budete dlouhodobě fungovat pod tlakem povinností a výčitek, může ve vás postupně narůstat hořkost, která by poškodila i váš vztah s maminkou. To, že si nastavíte hranice, není sobectví, ale zdravý způsob, jak pomáhat tak, aby vás to úplně nezničilo. A právě tím můžete být své mamince oporou dlouhodobě, ne jen do chvíle, kdy vyčerpáním přestanete zvládat úplně všechno.
