“Musela jsem odejít z práce, všichni měli problém s mou orientací,” je smutná Markéta

Paní Markéta (38) několik let pracovala v kolektivu, kde se zpočátku cítila dobře. Situace se ale změnila poté, co se kolegové dozvěděli o její orientaci. Podle Markéty začaly narážky, ponižování i otevřené odmítání, které nakonec vedlo k jejímu odchodu.

Musela jsem odejít z práce

Nikdy jsem v práci nikoho neobtěžovala. Chodila jsem normálně do práce, dělala si svoje, pomáhala ostatním, brala směny navíc, když bylo potřeba. Jenže pak se nějak rozneslo, že mám jinou orientaci a žiju se ženou. A všechno se jako mávnutím proutku změnilo. Nejdřív přišly hloupé poznámky a pohledy. Pak se některé kolegyně přestaly převlékat, když jsem byla v šatně. Jedna dokonce řekla, že se mnou nebude chodit na stejný záchod, protože jsem prý úchylná a určitě na ně budu koukat nebo je snad obtěžovat. Nikdy v životě jsem se necítila tak poníženě, degradovaně a odmítnutě. Seděla jsem pak doma a brečela, protože jsem nechápala, co jsem komu udělala. Nikdy jsem na nikoho nebyla zlá, nepomlouvala jsem. Nejsem přece zločinec. Jen miluju člověka stejného pohlaví. To je všechno.

Musela jsem odejít z práce

Nejhorší bylo, že se mě skoro nikdo nezastal. Lidé radši mlčeli, aby neměli problémy sami. Dívali se do země nebo pracovali, aby nemuseli nic říkat. Každý den jsem chodila do práce se staženým žaludkem a bála se, co zase uslyším. Připadala jsem si špinavá jen proto, že existuju. Nakonec jsem to psychicky nezvládla a odešla. A víte, co mě na tom děsí nejvíc? Že se tohle děje pořád. Ve dvacátém prvním století. Pořád existují lidé, kteří vás dokážou nenávidět kvůli něčemu, co jste si nevybrali.

Já jsem se takhle narodila. Nikomu nic neberu, nikomu neubližuju. Jen chci normálně žít, chodit do práce a mít doma člověka, kterého miluju. Místo toho jsem si připadala jako vyvrhel. Od té doby mám strach nastoupit do nové práce a znovu poslouchat stejné věci. Přemýšlím, jestli se někdy dočkám doby, kdy lidé přestanou řešit, koho má kdo rád. Co byste dělali na mém místě?

K odpovědi na situaci paní Markéty nás inspirují názory terapeutky a socioložky Sue Scheff

Paní Markéto,

moc Vám děkuji za důvěru a za to, že jste svůj bolestivý příběh sdílela. To, co jste v práci zažila, nebyla jen nepříjemnost nebo pár nevhodných poznámek, ale dlouhodobé ponižování a odmítání, které člověka hluboce zasáhne. Je pochopitelné, že jste se cítila zraněná, osamělá a postupně psychicky vyčerpaná. Nejvíc bolí právě to, když člověk nikomu neubližuje, a přesto je souzen jen kvůli tomu, koho miluje.

Vaše reakce jsou naprosto přirozené a není ostuda, že jste nakonec z práce odešla. Dlouhodobý stres, strach a nepřátelské prostředí dokážou zlomit i velmi silného člověka. Teď je důležité hlavně znovu získat pocit bezpečí a vlastní hodnoty, kterou Vám chování kolegů narušilo. Pomoci může mluvit o tom s psychologem, opřít se o partnerku a blízké lidi a připomínat si, že problém nebyl ve Vás, ale v předsudcích okolí. Do nové práce zkuste vstupovat pomalu a vnímat, že existují i zdravá a respektující pracovní prostředí, kde člověka hodnotí podle práce, ne podle orientace.

Paní Markéto, z Vašich slov je cítit citlivost, slušnost i velká síla, i když se teď možná sama cítíte zlomená. To, že milujete ženu, z Vás nedělá nic méně hodnotného ani méně normálního. Zasloužíte si respekt, bezpečí i práci, kam budete chodit bez strachu. A věřím, že časem potkáte lidi, vedle kterých už nebudete muset obhajovat svou existenci, ale budete prostě přijímaná taková, jaká jste.

Má paní Markéta oprávněné obavy, že nikdy nenajde práci, kde by ji lidé respektovali? Nebo bude pořád měnit práci kvůli tomu, že jsou lidé homofobní? Přečtěte si také příběh Zuzany, která neví, jak dál žít s partnerem, který udělal velké rozhodnutí bez jejího vědomí.