"Matka mě dala k adopci. Poznaly jsme se až v dospělosti," vypráví Jitka příběh se štastným koncem

Touha znát vlastní původ je hluboce lidská. Nejde jen o jména nebo data, ale o potřebu pochopit, odkud pocházíme a proč se náš život vydal právě touto cestou. I když máme milující adoptivní rodinu, některé otázky zůstávají tiché, ale neodbytné.

Poznaly jsme se až v dospělosti

Setkání s biologickým rodičem v dospělosti bývá silné a někdy i bolestivé. Může přinést úlevu, ale také zmatek. Jitka dnes otevřeně mluví o tom, jaké to bylo potkat vlastní matku až po čtyřicítce a jak toto setkání změnilo její pohled na sebe i na minulost.

Věděla jsem od malička, že jsem adoptovaná. Moji rodiče mi to nikdy netajili a vždycky říkali, že jsem byla chtěná a milovaná. A byla. Měla jsem hezké dětství, pocit bezpečí i domov. Přesto ve mně někde hluboko zůstával stín otázky, proč mě moje skutečná matka nedokázala vychovat. Dlouho jsem si namlouvala, že mě to nezajímá. Že minulost je uzavřená kapitola a není důvod ji znovu otevírat. Ale čím jsem byla starší, tím víc se otázky vracely.

Hlavně ve chvílích, kdy jsem sama řešila vztahy, mateřství a vlastní odpovědnost. „Vyrůstat bez biologických rodičů má svá úskalí. Nemusí to na první pohled být znatelné, přesto se zjistilo, že jedinci, kteří v mladším věku nežili se svými rodiči, mají často prokazatelně horší fyzické a duševní zdraví v dospělosti ve srovnání s těmi, kteří s biologickými rodiči žili. Tento rozdíl byl heterogenní mezi různými věkovými skupinami a pohlavími. Mnohokrát je odloučení od biologického rodiče spjato s nevědomou touhou jednou ho poznat a tím zacelit propast, kterou vědomí, že vás tento člověk opustil, způsobilo,“ uvedla Yao Jiang z Katedry z katedry demografie v Číně.

Tiché rozhodnutí

Rozhodnutí hledat biologickou matku přišlo tak nějak z čistajasna. Nebyl to žádný dramatický okamžik, spíš tiché vnitřní rozhodnutí, že už to chci vědět. Nečekala jsem zázraky ani omluvy. Jen pravdu. Když jsme se poprvé setkaly, byla jsem nervózní víc, než jsem si chtěla přiznat. Seděla přede mnou žena, která mi byla cizí a přesto v něčem důvěrně blízká. Měla podobné ruce, stejný úsměv a způsob, jakým se dívala, když byla nejistá.

Řekla mi svůj příběh. Byla mladá, sama, bez podpory a vyděšená. Rozhodnutí dát mě k adopci nebylo lehké, ale tehdy věřila, že mi tím dá lepší šanci. Poslouchala jsem ji a poprvé v životě jsem necítila vztek. Jen smutek nad tím, kolik bolesti dokáže způsobit strach a osamělost.

Snaha pochopit minulost

Nezačaly jsme si říkat maminko a dcero. Ani to nebylo cílem. Naše setkání nebylo o nahrazení minulosti, ale spíše o jejím pochopení. Uvědomila jsem si, že mám nárok vědět a setkat se s pravdou a mohu milovat dvě matky zároveň. Dnes spolu občas mluvíme. Není to intenzivní vztah, spíš tiché spojení dvou žen, které spojuje krev a jeden hořkosladký příběh. Nepotřebuji od ní víc. Stačilo mi vědět, že jsem nebyla odložena z lhostejnosti, ale z bezmoci.

Setkání s ní mi přineslo klid, který jsem nečekala. Nezměnilo to moji lásku k adoptivním rodičům, naopak ji prohloubilo. Uvědomila jsem si, kolik odvahy stálo rozhodnutí vychovat dítě, které si vybrali. Dnes už vím, že minulost mě nedefinuje, ale pomáhá mi porozumět sama sobě. A to je dar, který přišel pozdě, ale ve správný čas.

“Nemám ráda návštěvy u rodičů, neustále mě soudí a porovnávají s okolím,” je smutná Rebeka