"Jsou spolu už 50 let a pořád se milují. V dnešní době je taková láska spíš výjimkou než pravidlem," svěřila se Julie

Možná proto nás tak přitahují příběhy našich prarodičů. Jsou jiné než ty naše. Pomalejší, tišší a méně dramatické, ale zároveň pevnější. Neslibují věčné štěstí bez problémů, spíš vyprávějí o trpělivosti, úctě a schopnosti zůstat i tehdy, kdy by bylo jednodušší odejít.

Jsou spolu už 50 let a pořád se milují

Julie má čtyřicet let a sama říká, že láska jejích prarodičů pro ni dnes působí skoro jako pohádka. Ne proto, že by byla bezchybná, ale proto, že je skutečná a vydržela všechno, co život přinesl. Moji prarodiče jsou spolu padesát let. Neříkají si to každý den, ale je to vidět. V drobných gestech, v tichu, které mezi nimi není prázdné, a v tom, jak se na sebe podívají, když si myslí, že se nikdo nedívá. Babička mu připraví čaj přesně tak, jak ho má rád, a děda jí zase vždycky připomene, aby si vzala svetr. Je to samozřejmé, nenápadné a o to silnější. „Vztahy a láska našich prarodičů nebyla v základu jiná, než ta, kterou známe dnes. Přesto se v mnohém od té dnešní liší. Naši prarodiče nezůstali manželé proto, že by se šíleně milovali každý den po dobu 50 let. Zůstali manželé, protože každé ráno vstávali a rozhodli se milovat jeden druhého skrze své činy a skrze to, jací jsou. Byli připraveni o lásku bojovat a s ní si vybojovat všechna úskalí, která život po boku toho druhého obnáší. Ne jako my dnes, dnešní mladá generace, která se vztahu vzdává při prvním menším nedorozumění,“ uvedla odbornice na vztahy a psycholožka, Caroline Heim.

„Vztahy a láska našich prarodičů nebyla v základu jiná, než ta, kterou známe dnes. Přesto se v mnohém od té dnešní liší. Naši prarodiče nezůstali manželé proto, že by se šíleně milovali každý den po dobu 50 let. Zůstali manželé, protože každé ráno vstávali a rozhodli se milovat jeden druhého skrze své činy a skrze to, jací jsou. Byli připraveni o lásku bojovat a s ní si vybojovat všechna úskalí, která život po boku toho druhého obnáší. Ne jako my dnes, dnešní mladá generace, která se vztahu vzdává při prvním menším nedorozumění,“ uvedla odbornice na vztahy a psycholožka, Caroline Heim.

Bylo to dané

Když jsem byla malá, brala jsem jejich vztah jako něco daného. Dnes, když mám za sebou vlastní zklamání, rozchody a ztracené iluze, si uvědomuju, jak výjimečné to vlastně je. Oni spolu prožili nemoci, nedostatek peněz, smrt blízkých i obyčejné dny, které nebyly ničím zvláštní. A přesto zůstali. Babička mi jednou řekla, že láska není o tom být pořád šťastný, ale o tom neodejít, když přijde ticho.

Děda dodal, že se člověk musí rozhodnout každý den znovu. Ne jednou na svatbě, ale pokaždé, když je unavený, naštvaný nebo zklamaný. To jsou věci, které se dnes moc nenosí. Když je sleduju, vidím dva lidi, kteří se naučili spolu mluvit i mlčet. Nehádají se hlasitě, ale ani si nevyčítají staré křivdy. Naučili se odpouštět a hlavně nepočítat, kdo dal víc. Možná právě to je jejich tajemství.

Dnes nic podobného nevídám

V mém okolí takové vztahy nevidím. Všichni hledají dokonalost, porozumění bez námahy a lásku, která nebolí. Jakmile přijde první větší problém, balíme si kufry. Prarodiče by se tomu možná jen tiše usmáli. Ne proto, že by nechápali, ale protože vědí, že nic cenného nevzniká bez práce. Dnes už chápu, že jejich láska není pohádka s princeznou a šťastným koncem. Je to příběh dvou obyčejných lidí, kteří se rozhodli být spolu i tehdy, když to nebylo snadné. A možná právě proto je tak silný. Když se jich zeptám, jestli by do toho šli znovu, odpověď je vždy stejná. Ano. Ne proto, že by zapomněli na těžké chvíle, ale proto, že vědí, že bez nich by ty krásné neměly takovou hodnotu. A já si v duchu přeju, aby jednou někdo mluvil stejně i o lásce mé.

“Sestra mi přebrala přítele a já jí odstřihla, odpustit už jsem jí nestihla,” je smutná Ivana