“Nemám ráda návštěvy u rodičů, neustále mě soudí a porovnávají s okolím,” je smutná Rebeka

Paní Rebeka (43) nemá ráda návštěvy u svých rodičů. Žije jinak, je dvakrát rozvedená, nemá moc štěstí v lásce. A její rodiče to přirozeně mrzí, jenže to dávají najevo špatným způsobem a neustále ji soudí.

Nemám ráda návštěvy u rodičů, neustále mě soudí a porovnávají s okolím

Mí rodiče to možná nemyslí špatně, ale mě to hrozně ubližuje. Jejich neustálé soudy, porovnávání, že za jejich doby to bylo všechno lepší, že byla práce, lidi se měli rádi, neznali jsme rozvody, nevěry, nic. Tomu se mi nechce věřit, ale nebudu se s nimi hádat. Návštěva u nich je tak pro mě vždycky utrpení. K rodičům už se mi nechce chodit. Ne proto, že bych je neměla ráda. Ale proto, že z každé návštěvy odjíždím menší, unavenější a s pocitem, že jsem zase selhala. Že jsem něco nezvládla. Že nejsem dost dobrá.

Nikdy jsem neměla štěstí v lásce. Dvakrát jsem se rozvedla, mám dvě děti a všechno táhnu sama. Snažím se, jak umím. Pracuju, starám se o domácnost, o děti, řeším školu, kroužky, nemoci, účty. Není to jednoduché, ale jedu dál. Jsem spokojená sama, protože než se otravovat s chlapem, budu raději bez něj. Jenže když přijedu k rodičům, jako by se všechno, co dělám, okamžitě znehodnotilo.

Mí rodiče jsou spolu od sedmnácti let. Celý život. Jsou sehraní, drží při sobě, přežili všechno. A právě to mi neustále připomínají. „My jsme to měli horší.“ „Za nás nebyly žádné psychické nemoci, žádní psychologové.“ „Nikdy jsme si nestěžovali.“ „Ty jsi dneska strašně rozmazlená.“ Každá moje únava je podle nich slabost. Každá slza přehnaná. Každý problém maličkost.

Můžu si za to prý sama

Když jim řeknu, že je toho na mě moc, slyším, že si za to můžu sama. Když mluvím o rozvodu, naznačují, že jsem to měla vydržet. Když se snažím vysvětlit, jak těžké je být na děti sama, odpoví mi, že oni taky vychovali děti a nikdo je nelitoval. Jenže oni byli dva. Měli štěstí a v životě se našli. Vydrželo jim to, i když táta měl občas taky své dny, moje máma musela být chudák. Vydržela to. Jenže já jsem sama, nechci pohřbít svou hrdost. Nejvíc mě bolí, že se před nimi nemůžu nadechnout. Nemůžu být slabá. Nemůžu si postěžovat. Nemůžu být jen jejich dcera, která občas potřebuje slyšet: „Je mi líto, že je to pro tebe těžké.“

Místo toho slyším srovnávání, shazování a věčné poučování. Poslední dobou si všímám, že před návštěvou jsem nervózní. Moje děti taky. Snažím se je bránit, aby nemusely poslouchat poznámky o tom, že jejich máma „si neumí vybrat chlapa“. A tak raději zůstáváme doma. Mám pak výčitky. Ale zároveň cítím úlevu. Nevím, jestli je správné se od rodičů takhle vzdalovat. Ale neumím si pomoci.

Nejlepší odpověď na situaci paní Rebeky má Jordan Cooper

Paní Rebeko,

to, co popisujete, není slabost ani přecitlivělost. Je to dlouhodobé emoční přetížení v prostředí, kde jste opakovaně znehodnocována. Vaši rodiče možná skutečně věří, že „jen říkají pravdu“ nebo že vás chtějí otužit, ale dopad jejich slov je pro vás velmi zraňující. Neustálé srovnávání, bagatelizace vašich pocitů a zpochybňování vašich životních rozhodnutí systematicky narušuje vaši sebedůvěru. Když z každé návštěvy odjíždíte vyčerpaná a menší, tělo i psychika vám dávají jasný signál, že toto prostředí pro vás není bezpečné. A tyto signály je důležité brát vážně.

Je zásadní říct jednu věc naplno: vaše životní cesta není horší proto, že je jiná. To, že vaši rodiče zůstali spolu celý život, z nich automaticky nedělá měřítko úspěchu ani morální autoritu nad vašimi volbami. Vy nesete zodpovědnost za dvě děti, domácnost, práci i vlastní stabilitu, a to sama. To je realita, kterou oni ve svém „my jsme to měli horší“ zcela pomíjejí. Mají právo na svůj pohled, ale vy máte právo nebýt jím zraňována. Emoční hranice nejsou trestem pro rodiče, ale ochranou pro vás i vaše děti. Pokud návštěvy ve vás vyvolávají nepříjemnou úzkost a děti vystavují shazujícím poznámkám, je omezení kontaktu legitimní formou péče o rodinu.

Zkuste si dovolit myšlenku, že odstup nemusí být konečné přerušení, ale dočasný prostor k nadechnutí. Můžete si nastavit jasnější rámec, kratší návštěvy, méně častý kontakt, nebo klidně větu typu: „O tomhle se bavit nechci.“ A pokud to vaši rodiče neunesou, není to vaše selhání. Láska nemusí bolet, aby byla opravdová. To, že cítíte úlevu, když zůstáváte doma, není důkazem bezcitnosti, ale toho, že si konečně dovolujete chránit sebe. A to je v tuto chvíli nejen v pořádku, ale i nutné.

Jak má paní Rebeka rodičům říct, aby ji neustále neshazovali? Jak jim dát najevo, že ona žije jinak, v jiné době a je v pořádku, že má svůj vlastní život? Přečtěte si také příběh paní Rity, která nemá se svou matkou dobrý vztah, protože jí neustále mluví do výchovy.