“Moje matka mi neustále mluví do výchovy, už toho mám vážně dost,” je naštvaná Rita

Rita (47) vychovává dva dospívající syny. Sama ví, že puberta není jednoduchá, ale snaží se zvládat ji s respektem a klidem. Zatím se jí to daří. Její děti k ní chodí pro radu. I když by je někdy nejraději vyměnila, tak si váží toho, jaký mají spolu vztah. Jenže její matka má na výchovu jasný názor – a ten Ritu dlouhodobě zraňuje.

Moje matka mi neustále mluví do výchovy, už toho mám dost

Mám dva puberťáky. Každý den balancuju mezi prací, domácností, školou, kroužky, náladami mých dětí a vlastní únavou. Není to jednoduché, ale snažím se být mámou, která své děti poslouchá, mluví s nimi a netrestá je za každou chybu. Věřím, že respekt plodí respekt. Moje máma to ale vidí úplně jinak. Podle ní jsem „měkká“. Prý kdybych jim občas „dala pár facek“, měli by hned jasno. Když se synové pohádají, zavřou se do pokoje nebo mi odseknou, slyším: „Za nás by tohle neprošlo.“ Když jim něco dovolím, máma protočí oči a prohlásí, že jsem neschopná matka, která si nechá skákat po hlavě. Nejhorší je, že mi do toho mluví pořád. Při každé návštěvě, při každém telefonátu. Stačí, abych se zmínila, že mám doma náročné období, a okamžitě přijde lavina rad. Nevyžádaných. Tvrdých. Zraňujících. „Ty si to sama kazíš,“ říká. „Děti potřebují tvrdou ruku, ne ty tvoje řeči.“ „Divím se, že ti nepřerůstají přes hlavu. Musíš jim dát pár facek.“ A mně se pokaždé sevře žaludek. Nejsem dokonalá máma. Dělám chyby, někdy křičím, někdy nevím, co je správně. Ale opravdu se snažím. Čtu, mluvím s odborníky, řeším věci s dětmi otevřeně. A pak přijde moje máma a jednou větou mi vezme všechnu jistotu.

Nechci to poslouchat

Unavuje mě to. Vyčerpává. Bolí. Nejen jako její dceru, ale i jako matku. Připadám si, jako bych neustále musela obhajovat svůj vlastní život. Svou rodinu. Svůj způsob výchovy. Nechci se s mámou hádat. Nechci ji odstřihnout. Ale už nechci, aby mi strkala nos do rodiny a shazovala mě před vlastními dětmi. Chci, aby respektovala, že moje domácnost není její bojiště a moje mateřství není její projekt k opravování. Možná už je čas říct jasné „dost“. Ne k lásce. Ale k neustálému zasahování. Protože i já mám právo vychovávat své děti po svém – bez facek, bez křiku a bez toho, aby mi někdo neustále tvrdil, že jsem špatná máma.

K odpovědi na situaci paní Rity nás inspirovali odborníci
z magazínu Two of Us

Paní Rito,

to, co popisujete, je velmi vyčerpávající kombinace dvou náročných rolí: být mámou dospívajících dětí a zároveň zůstat dcerou ženy, která stále hodnotí a zasahuje. Je důležité říct jasně: váš přístup k výchově není slabost, ale vědomá volba. Puberta je období vzdoru, emocí a hledání identity – a to, že se snažíte děti poslouchat, mluvit s nimi a neřešit vše trestem, je v souladu se současnými poznatky o zdravém vývoji. Kritika vaší matky proto neříká nic o vaší neschopnosti, ale hodně o jejím vlastním přesvědčení, které vzniklo v jiné době a jiných podmínkách.

Psychologicky je velmi zraňující, když rodič shazuje rodičovské kompetence svého dospělého dítěte – zvlášť před vnoučaty. To podkopává vaši jistotu i autoritu a přirozeně vyvolává pocit, že se musíte neustále obhajovat. Tady je klíčové oddělit dvě roviny: respekt k vaší matce jako osobě a jasné hranice kolem vaší rodiny. Máte právo říct věty typu: „Mami, vím, že to myslíš dobře, ale o výchově svých dětí si chci rozhodovat sama,“ nebo „Když mě kritizuješ před dětmi, ubližuje mi to a nepomáhá to nikomu.“ Nejde o útok, ale o ochranu vašeho prostoru. Pokud hranice nepojmenujete, bude se zasahování opakovat – ne proto, že byste selhávala, ale proto, že systém zůstává stejný.

Zároveň vás chci povzbudit, abyste si víc věřila. Nejistota, kterou ve vás máma vyvolává, není důkazem, že něco děláte špatně, ale že vám na dětech hluboce záleží. To je znak dobré mámy. Zkuste si v sobě upevnit vnitřní autoritu: vy jste ta, která s dětmi žije každý den, zná jejich povahy, silné i slabé stránky. Pokud cítíte, že vám rozhovory s mámou berou energii, je v pořádku je zkracovat, měnit téma nebo některá témata vůbec neotevírat. Říct „dost“ není odmítnutí lásky – je to akt sebeochrany. A právě tím svým dětem ukazujete, že respekt začíná u sebe.

Jak se má paní Rita postavit své vlastní matce? Jak jí říct, že by měla přestat strkat nos do její rodiny a výchovy? Přečtěte si také příběh paní Dariny, která řeší, že její tchyně neustále chce peníze po svém synovi a tím obírá jeho rodinu.