“Máma potřebuje péči a já se o ní starat nechci a nemůžu,” je bezradná Andrea

Paní Andrea (53) stojí před těžkým krokem. Její maminka už sama doma fungovat nedokáže – špatně chodí, padá, má zdravotní potíže. Andrea ale ví, že celodenní péči by nezvládla. Chce chodit do práce, být s vnoučaty, mít ještě kus života pro sebe. A přesto ji sžírá otázka, zda tím nezrazuje vlastní mámu.

Máma potřebuje péči a já se o ní starat nechci a nemůžu

Moje máma byla vždycky silná ženská. Všechno zvládla, všechno oběhala. Občas jsem jí její energii záviděla a říkala jsem si, kde se to v ní bere. Drobná žena, ale energii měla za tři. Nevím, proč jsem si nevšimla, že jí ubývají síly. Možná jsem si říkala, že není nejmladší, je to přirozené. Najednou neměla všechno tak uklizeno, jako vždycky. Neměla vyprané záclony, vysáto. Drobnosti se kterými jsem jí ráda pomohla. Později mě tu a tam požádala, abych s ní jela nakoupit. Ráda jsem to udělala.

Udělaly jsme velký nákup, pomohla jsem jí vše domů odnést a uložit. Zpětně to byly varovné signály, ale já je asi neviděla. Teď ji vidím, jak se zvedá z křesla s bolestí v očích, jak se drží stěn, aby nespadla. Už několikrát upadla. Když to bylo poprvé, řekla jsem si, že asi zakopla. Podruhé, potřetí už jsem zbystřila. Pokaždé říká, že to nic není. Ale já vím, že je. Když od ní odcházím, bojím se, že mi zazvoní telefon. Že se něco stalo. A zároveň si přiznávám něco, za co se stydím – nechci si ji vzít k sobě. Nechci se stát její pečovatelkou na plný úvazek.

Mezi povinností a vlastním životem

Mám práci, kterou mám ráda. Mám vlastní vnoučata, se kterými chci trávit čas kvalitně. Vzít je na výlet, na chatu, vodit je do školky, školy a podobně. Chci jet občas na výlet, dát si kávu s kamarádkou, prostě a jednoduše žít. Představa, že bych se ráno budila a celý den řešila jen léky, hygienu, vaření a strach z dalšího pádu, mě děsí. Fakt hodně. Stydím se za to, že tohle celé píšu, ale je to pravda.

Nejsem na to pyšná. Jenže je tohle celé realita. Vím, že domov důchodců by ji mohl dát odbornou péči a bezpečí. Ale když to slovo vyslovím nahlas, cítím, jako bych selhala jako její dcera. Jako její jediná dcera. Nikoho jiného nemá, musím tu péči vyřešit já. Jsem špatná, když si přiznám, že na to nemám sílu?

K odpovědi na situaci paní Andrey nás inspirovala terapeutka Carol Bradley Bursack

Paní Andreo,

to, co prožíváte, je hluboký vnitřní konflikt mezi láskou k mamince a právem na vlastní život. Vaše obavy jsou naprosto oprávněné. Opakované pády, zhoršující se stabilita, viditelný úbytek sil nejsou drobnosti, ale jasné signály, že potřebuje vyšší míru péče a bezpečí. To, že jste si dříve něčeho nevšimla, z vás nedělá špatnou dceru. Postupné změny si často racionalizujeme, protože je těžké přijmout, že silný rodič slábne. Teď ale situaci vidíte jasně a reagujete. To je zodpovědnost, ne selhání.

Vaše představa, že nechcete být pečovatelkou na plný úvazek, je upřímná a zdravá. Péče o seniora s rizikem pádů je fyzicky i psychicky extrémně náročná a často vede k vyčerpání, izolaci a postupné ztrátě vlastního života. Domov pro seniory není „odložení“ rodiče, je to forma zajištění odborné, nepřetržité péče, kterou jeden člověk doma většinou nemůže bezpečně poskytnout. Vy jste dcera, ne zdravotnické zařízení. Vaše role může být vřelá, podpůrná, láskyplná – ale nemusí být 24hodinová ošetřovatelská.

Pocit viny je velmi častý, protože máme v sobě zakořeněnou představu, že dobrá dcera všechno zvládne sama. Ale realita je jiná: dobrá dcera dělá to nejlepší možné rozhodnutí vzhledem k situaci, i když je bolestivé. Možná si zkuste položit otázku: Kdyby šlo o vaši dceru a jednou by stála před stejným rozhodnutím, přála byste si, aby obětovala celý svůj život? Pravděpodobně ne. Můžete mamince zajistit bezpečí a zároveň si zachovat vlastní svět. To se nevylučuje. To je zralá forma lásky.

Jak se má paní Andrea rozhodnout? Co vlastně dělat? Je skutečně špatná dcera, jak si sama myslí? Nebo má právo volby? Přečtěte si také příběh paní Radmily, která je kvůli synovi v málem v exekuci.