“Moje dcera nechce odejít z domu a já netuším, co dál,” je zoufalá Soňa

Paní Soňa (54) byla ráda, že její dcera s ní ráda tráví čas. Společně podnikaly mnoho věcí, společně chodily do divadla, kina a povídaly si dlouho do noci. Jenže po čase to už paní Soňa tak růžově neviděla. Její dcera totiž ne a ne odejít z domu. Už byl čas, aby se osamostatnila, ale ona byla pořád doma. A nechávala mámu aby uklízela, vařila, prala a podobně. A dcera si mama hotelu užívá plnými doušky.

Moje dcera nechce odejít z domu a já netuším, co dál

Nikdy bych si nepomyslela, že se někdy budu cítit uvězněná ve vlastním bytě. Přitom je to můj byt, moje pravidla, můj životní prostor. Přesto tu je ona, moje dcera. Má třicet let, a přesto ještě pořád bydlí se mnou. Říká, že jí je se mnou dobře. No, samozřejmě. Kdo by nechtěl kompletní servis? Jídlo v ledničce, uvařeno, vypráno, uklizeno. Já jí ještě dopřávám určitou „iluzi nezávislosti“, platí mi tři tisíce měsíčně a zbytek si ponechává z brigád, které má na půl úvazku. Prý jí to stačí, nechce být otrokem, chce si užívat život.

Jenže co já? Co já chci? Já chci mít svůj prostor. Chci odpočívat, užívat si svého času, cestovat, dělat věci, které mě baví. Nechci stále vařit, prát a uklízet za někoho, kdo by měl být už dávno samostatný. Snažila jsem se ji motivovat, přesvědčit, domluvit, ale všechno je marné. Když přijde řeč na to, že by měla jít, otočí to proti mně: „Ty mi přece všechno umožňuješ, mám se tu dobře, proč bych odcházela?“

Mohlo by se vám líbit

Karel (62 let): Jsem zoufalý. Syn se vrátil domů a neumím se ho zbavit

Jsem moc měkká 

A já najednou stojím před faktem: nemám sílu, abych ji vyhodila, a zároveň nemám sílu ani na svůj vlastní život. Cítím se zneužitá. Ztrácím kontrolu nad vlastním časem a prostorem. A nejhorší je, že sama nevím, jak nastavit vlastní hranice. Jak říct „dost“? Jak najít odvahu říct jí, že teď je čas, aby šla? Někdy mám pocit, že žiji její život místo svého. A přitom jsem si myslela, že po všech těch letech dám prostor sobě. Nevím, jak dál. Jak se postavit své vlastní dceři, když vím, že bez ní bude naštvaná a uražená? A přitom každý den mi připomíná, že můj čas není můj, ale její. A tak tu sedím, unavená, frustrovaná, cítím, že se dusím ve vlastním domě a přemýšlím, kdy najdu odvahu se z toho konečně vymanit.

Nejlepší komentář na situaci paní Soni má Kim Abraham

Paní Soňo,

to, co popisujete, je velmi náročná situace a vaše frustrace i pocit ztráty kontroly jsou naprosto pochopitelné. Váš byt je váš prostor, váš čas a vaše pravidla a je přirozené, že chcete mít možnost prožívat život podle sebe. To, že vaše dcera zůstává závislá a využívá vaši péči, vás zraňuje a omezuje, a proto cítíte frustraci, únavu i ztrátu vlastní identity. Prvním krokem je uvědomit si, co přesně vám vadí a co potřebujete. Z vašeho vyprávění je zřejmé, že vaše hranice jsou překračovány. Čas, prostor, energie, dcera je závislá na vašich službách a nechce se osamostatnit, vy cítíte ztrátu vlastního života a frustraci z toho, že žijete její život místo svého. Toto uvědomění je zásadní pro to, abyste dokázala jasně stanovit hranice a přijmout opatření.

Mohlo by se vám líbit

“Můj jediný syn se přidal k sektě. Ztrácím ho každým dnem a nedokážu ho zachránit,” píše se slzami v očích zlomená Mariana

Místo toho, abyste dceru viděla jako někoho, kdo „ještě není připraven“, zkuste ji vnímat jako plně schopného dospělého člověka. Ona umí žít samostatně, jen se rozhodla zůstat ve vaší péči, protože je jí to pohodlné. To je realita, se kterou se musíte vyrovnat, i když vám to připadá nespravedlivé. Přijetí této skutečnosti vám umožní přestat se cítit odpovědnou za její život a soustředit se na svůj vlastní. Rozhodněte, do kdy má dcera opustit byt, konkrétní datum a podmínky. Vysvětlete, že po tomto termínu platí nové pravidlo: žádné vaření, praní nebo úklid pro ni, omezení společného času. Místo obviňování můžete říct: „Cítím se ve svém bytě uvězněná a potřebuji mít svůj prostor a čas. Proto je třeba, aby sis našla vlastní bydlení. Pomohu ti s praktickými věcmi, ale od té chvíle je to tvá odpovědnost.“

Pomoc s hledáním bytu nebo s nábytkem je v pořádku, ale vaření, praní a úklid musí skončit. Můžete jí nabídnout „startovací podporu“, např. měsíc finanční pomoci při stěhování, ale jasně stanovte, že jde o jednorázovou pomoc. Dcera bude pravděpodobně naštvaná, uražená, možná i zoufalá. To je normální, a to není vaše chyba. Je důležité držet se hranic a nereagovat na manipulace, výčitky či pocity viny. Využijte čas, který si vybojujete: cestujte, věnujte se koníčkům, setkávejte se s přáteli. To pomáhá znovu nastolit pocit autonomie a připomíná, proč je důležité tyto hranice udržet.

Má být paní Soňa rázná a stanovit dceři jasné ultimátum, kdy se má odstěhovat? Nebo ji má pomoci a podporovat ji dál? Přečtěte si také dopis paní Markéty, která píše sestře, že už jí nemůže dále pomáhat.

Galerie: “Moje dcera nechce odejít z domu a já netuším, co dál,” je zoufalá Soňa

3 fotky 4 fotky