„Ze smrti mého manžela mě obviňuje vlastní dcera,” je zlomená Anna. Jak reagovat, radí psycholog Pavel Pařízek

Paní Anna (67) přišla nedávno o manžela, který dlouhodobě bojoval s vážnou nemocí. Poslední měsíce života trávil převážně doma a potřeboval nepřetržitou péči. Anna se o něj starala každý den, přesto dnes od své dcery poslouchá, že prý udělala málo.

Ze smrti mého manžela mě obviňuje vlastní dcera

Můj manžel měl rakovinu v posledním stádiu. Lékaři nám už dávno řekli, že naděje není. Poslední měsíce života jen ležel, většinu dne spal a občas na chvíli otevřel oči. Krmila jsem ho, přikrývala, seděla u něj ve dne, v noci, poslouchala jeho dech a bála se každého dalšího rána. Nespustila jsem z něj oči, byla jsem vedle něj do poslední chvíle. Byla jsem vyčerpaná, ale nikdy by mě nenapadlo ho opustit nebo péči vzdát. Slíbila jsem mu v dobrém i ve zlém, ve zdraví i chudobě. Navíc jsme spolu byli přes 40 let, byl to nejen můj manžel, ale také nejlepší přítel. Moje opora.

A pak zemřel. Tichounce, doma. Rozloučili jsme se, naposledy jsme si řekli, co pro sebe znamenáme a on pak pokojně zavřel oči.

Bolelo to a bolí to, na odchod nejbližšího člověka se nikdy pořádně nepřipravíte. Myslela jsem si, že v té bolesti budeme s naší jedinou dcerou držet při sobě. Jenže místo toho začala říkat, že jsem se o něj špatně starala. Že kdybych udělala víc, mohl tady ještě být. Ta slova mě šokovala a zničila.

Dcera mě obviňuje ze smrti svého otce

Nejhorší je, že si její věty pořád přehrávám v hlavě. Přemýšlím, jestli jsem opravdu něco nezanedbala. Jestli jsem měla víc tlačit na lékaře, víc ho kontrolovat, víc bojovat. Jenže rozum mi říká, že nemoc už byla silnější než cokoliv, co jsme mohli udělat.

Moje dcera ale jako by to odmítala přijmout. Mám pocit, že si potřebuje najít viníka, protože sama nedokáže unést smrt svého otce. A tím viníkem jsem se pro ni stala já. Bolí mě to o to víc, že ona u nás nebyla každý den. Neviděla ty noci bez spánku, ten strach ani to, jak se můj manžel před očima ztrácel. Já jsem u něj byla do poslední chvíle.

Místo aby mě dcera objala, dívá se na mě skoro jako na někoho, kdo selhal. Nevím, jak jí vysvětlit, že některé nemoci prostě člověk neporazí, i kdyby miloval sebevíc. Myslíte, že čas její pohled změní, nebo už mezi námi zůstane navždy něco zlomeného?

Mohlo by se vám líbit

“Manželka chce k nám domů nastěhovat své nemohoucí rodiče. Já jsem zásadně proti” píše Ondřej. Radí psychoterapeutka Daria Vasilieva

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

V jádru téhle situace nejde o spor o péči. Jde o dva lidi, kteří ztratili stejného člověka, a jeden z nich svou bolest obrací proti tomu druhému. Když smrt blízkého přijde jako něco nesnesitelného, mysl hledá někoho, kdo za to může. Je totiž snazší uvěřit, že se to dalo zastavit, než přijmout, že některé nemoci se zastavit nedají. Dcera u otce nebyla každý den a sama může cítit vinu, že chyběla. Obvinit matku, která u něj byla, je způsob, jak tu vinu přesunout jinam. Většinou se to neděje schválně. Ve výčitce se mísí dvě věci. Jedna je tvrzení, že kdyby matka udělala víc, otec by ještě žil. To ale v posledním stádiu rakoviny, kde lékaři předem řekli, že naděje není, nedává smysl. Takovou nemoc lepší péče neporazí. Druhá věc je otázka, kdo za tu ztrátu může. A ta žádnou rozumnou odpověď nemá. Proto je marné se obhajovat fakty. Dcera totiž neřeší fakta, ale svůj žal.

Trpí přitom obě ženy. Matku nezraňuje jen to obvinění, ale i to, že po měsících vyčerpávající péče čekala objetí a místo toho dostala soud. To je skutečná rána. S tím, jestli někde selhala, ale nesouvisí. Z toho, co píše, nic takového nevyplývá. A dcera není zlá, je to taky člověk, který přišel o svého otce a neumí to unést. Matce teď nejvíc škodí, že si dceřiny věty pořád přehrává v hlavě. Pomáhá oddělit dvě otázky. „Udělala jsem něco špatně?“ Na tu odpovídá medicína jasně, že ne. „Jsem obviňována?“ Na tu matka vliv nemá. Brát si k srdci ortel, který neodpovídá skutečnosti, jen zbytečně ubližuje. Druhá věc je nečekat, že dceru přesvědčí. Kdo obviňováním utíká před vlastní bolestí, ten se málokdy nechá vyvrátit, a tlak ho jen zatvrdí. Když matka oplatí výčitkou „tys tu nebyla“, spor se jen přiostří. Lepší je klidně říct, jak to sama prožívala, a netrvat na tom, aby dcera svá slova brala zpět. A hledat oporu i jinde, třeba u odborníka na zármutek.

Mohlo by se vám líbit

„Tchyně mě nemá ráda, tvrdí, že manžel si najde lepší ženu, než jsem já,” popisuje Silvie. Co dělat, radí psycholog Pavel Pařízek

Jestli čas dceřin pohled změní, jisté není, ale vyloučené taky ne. Nejtvrdší výčitky často časem zmírní, jak žal opadá. Hlavně pokud se dcera jednou postaví i ke svým vlastním pocitům. Vynutit se to nedá. Matka může ovlivnit jen jedno, jestli sama uvěří něčemu, co není pravda. To, co je mezi nimi zlomené, navíc nemusí zůstat zlomené navždy. Zatím to jen přikrývá čerstvý žal, který se časem mění.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Pokud potřebujete psychologickou pomoc, hledejte na webu www.terapie.cz.

Jak má paní Anna zacházet s dceřiným obviněním? Má ji předkládat argumenty nebo jen počkat, až její smutek přejde? Přečtěte si také příběh Ivety, kterou její manžel uklidňuje, že si píše jen s bývalou spolužačkou ze školy.

Zdroj: příběh poslala Anna S.