„Svého otce jsem poznala až v dospělosti. Roky, kdy se o mě nestaral, mu nejsem schopna odpustit," trápí se Lucie

Mnoho lidí vyrůstá bez jednoho z rodičů a naučí se s tím žít. Přesto se čas od času objeví otázky, na které nikdy nedostali odpověď. Proč odešel? Proč se nezajímal? A přemýšlel na mě vůbec někdy? Právě s těmito myšlenkami vyrůstala i Lucie, které je dnes jedenačtyřicet let. Svého otce poznala až jako dospělá žena. Přestože po jejich setkání toužila dlouhé roky, dnes přiznává, že mu stále nedokáže odpustit. „Můžeme si povídat, můžeme se vídat, ale těch ztracených let se už nikdo nevrátí,“ říká.

Otec odešel po narození

Když byla malá, žila jen s maminkou. Otec odešel krátce po jejím narození a kontakt s rodinou postupně úplně přerušil. „Maminka o něm nemluvila špatně, ale ani dobře. Prostě jsem věděla, že existuje někde daleko a že se o mě nezajímá.“ Ve škole jí jeho nepřítomnost začala vadit víc. „Když ostatní děti kreslily obrázky pro tatínky nebo vyprávěly, co spolu zažily, cítila jsem se jinak.“ Lucie přiznává, že si dlouho namlouvala, že otec třeba ani neví, kde je. „Jako dítě si člověk hledá vysvětlení, která tolik nebolí.“

Mohlo by se vám líbit

"Zamilovala jsem se do bratra svého přítele. Marka to úplně zničilo," píše nám smutně Lucie

Postupně to pochopila

Postupně ale pochopila, že pravda je mnohem jednodušší. Otec věděl, že existuje. Jen se rozhodl nebýt součástí jejího života. „Tohle zjištění mě zasáhlo víc než samotná jeho nepřítomnost.“ V dospělosti začala přemýšlet, jestli ho někdy vyhledá. Dlouho váhala. „Část mě chtěla odpovědi. Druhá část měla strach, že uslyším něco, co mě zraní ještě víc.“

Nakonec se rozhodla udělat první krok. Po několika měsících pátrání získala kontakt a napsala mu. Odpověď přišla překvapivě rychle. „Souhlasil se setkáním a napsal, že na mě často myslel.“ Právě tato věta v ní vyvolala smíšené pocity. „Pokud na mě myslel, proč nikdy nezavolal? Proč nepřijel?“

Mohlo by se vám líbit

"Zamilovala jsem se do svého nevlastního bratra. Nikdo z rodiny se mnou nemluví," píše paní Lucie

Byla nervózní

Když se po letech poprvé setkali, byla nervózní. „Viděla jsem člověka, který mi byl podobný, ale zároveň to byl úplný cizinec.“ Otec se snažil vysvětlovat minulost. Mluvil o chybách, nezralosti a okolnostech, které tehdy nezvládl. Lucie ale přiznává, že omluva sama o sobě nestačila. „Poslouchala jsem ho, ale pořád jsem měla před očima všechny ty roky, kdy chyběl.“ Chyběl u narozenin, školních vystoupení i důležitých životních okamžiků. „To už nejde dohnat.“

Dnes spolu občas komunikují. Jejich vztah je slušný, ale rezervovaný. „Nejsem na něj zlá. Jen v sobě nemám pocit, že bych mu dokázala odpustit úplně.“ „Odpuštění si nelze vynutit. Obzvláště v případě, opustíte-li člověka, který je vaší bezprostřední součástí. Pak je potřeba dát mu čas a nechat na něm, aby se cestu k vám opět našel,“ uvedl W. S. Tseng, odborník na lidské vztahy.

Zdroje: psychologytoday.com, healthline.com, příběh poslala do redakce Lucie J.