
Vztah mezi matkou a dcerou bývá často považován za jedno z nejsilnějších pout v životě. Mnoho žen si nedokáže představit, že by si s vlastní matkou nerozuměly. Realita ale někdy bývá mnohem složitější, než jak ji ukazují rodinné fotografie nebo příběhy v knihách. A právě taková je realita paní Lenky.
Ne každá dcera vyrůstá s pocitem přijetí a podpory. Některé ženy se celý život snaží získat uznání od člověka, který by jim měl být nejblíž. A právě tehdy vznikají rány, které se hojí velmi pomalu. Své o tom ví i Lenka, které je čtyřicet čtyři let. Dnes otevřeně přiznává, že vztah s matkou je pro ni jednou z nejbolestivějších kapitol života. „Nejhorší není to, že si nerozumíme. Nejhorší je pocit, že mě vlastní máma nemá ráda,“ říká.
Patrné už od dětství
Podle Lenky byly problémy patrné už od dětství. Její otec byl člověk, který s ní trávil hodně času. Chodil s ní na výlety, pomáhal jí s učením a podporoval ji ve všem, co dělala. „Byla jsem jeho holčička. Dnes to vidím úplně jasně.“ Právě to podle ní její matce vadilo. „Nikdy to neřekla nahlas, ale cítila jsem to.“ Zatímco otec ji chválil a povzbuzoval, matka byla často kritická. „Ať jsem udělala cokoli, vždycky našla důvod, proč to nestačí.“ Lenka dlouho věřila, že se situace změní. Myslela si, že s dospíváním napětí zmizí. Opak byl ale pravdou. „Čím jsem byla starší, tím víc jsem měla pocit, že mě bere jako soupeřku, ne jako dceru.“
.
Po smrti otce se vztah zhoršil
Po smrti otce se jejich vztah ještě zhoršil. „Táta byl člověk, který mezi námi vytvářel určitou rovnováhu. Když odešel, všechno se změnilo.“ Lenka si začala všímat, že matka o ní mluví negativně i před ostatními lidmi. „Dozvídala jsem se od příbuzných, že říká, jak jsem sobecká, nevděčná nebo že se o ni nestarám.“ Nejvíc ji překvapilo, že šlo často o věci, které nebyly pravda. „Nechápala jsem, proč to dělá.“ Snažila se s matkou několikrát mluvit. „Ptala jsem se jí přímo, jestli má nějaký problém. Vždycky všechno popřela.“
Jenže pomluvy pokračovaly dál. Lenka přiznává, že ji to psychicky vyčerpávalo. „Nejhorší je, že člověk pořád doufá. Pořád čeká, že jednou přijde moment, kdy si sednete a všechno si vysvětlíte. Ten moment ale nikdy přijít nemusí. Pak přichází na řadu smutek, který si žádá jediné. Smíření s tím, jak se věci mají,“ uvedla odbornice na lidské vztahy, Kirsten MP McKone.
Začala omezovat kontakt
Postupně proto začala omezovat kontakt. „Dlouho jsem měla výčitky. Přeci jen je to moje máma.“ Zároveň si ale uvědomila, že po každém setkání odchází smutná, rozrušená a plná pochybností. Dnes spolu komunikují jen minimálně. Lenka říká, že to není ideální řešení, ale momentálně jediné možné. „Nemůžu změnit to, jak mě vnímá. Můžu ale rozhodnout, jak moc jí dovolím ovlivňovat můj život.“
Přesto ji situace stále bolí. „Nejsem na ni naštvaná. Spíš mě mrzí, že jsme nikdy neměly vztah, jaký jsem si přála.“ Někdy si prý představuje, jaké by to bylo mít matku, které se může svěřit nebo zavolat, když je jí těžko. Její příběh ukazuje, že ne všechny rodinné vztahy jsou jednoduché a harmonické. A že někdy je největší výzvou přijmout skutečnost, že od některých lidí nedostaneme to, po čem jsme celý život toužili. I když jsou to naši vlastní rodiče.
Zdroje: healthline.com, psychologytoday.com
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
Nejčtenější články
Doporučujeme

"Nerozumím si se svou matkou. Trápí mě to celý život," svěřila se Hanka





