Pro paní Hanu bylo mateřství po padesátce zázrak, na který už ani nebyla připravená. Stala se maminkou a konečně chovala v náručí vytoužené miminko. Jenže s mateřstvím přišla i zkouška ohněm, pohledy sousedů v malé vesnici, kde se určité věci zkrátka „nedělají“.
V takové situaci se ocitla paní Alena (50), která žije v malé vesnici na jižní Moravě, kde má každý o každém dokonalý přehled. Celý život pracovala, starala se o dům a s manželem tiše snášela bolest z toho, že rodina zůstane bez dětí.
Když se jí ale v padesáti nečekaně narodil syn Matýsek, její klidný svět se rázem proměnil. Namísto poklidného věku plného očekávání vnoučat teď čelí šeptání za zády a pohledům sousedů, kteří její pozdní mateřství a hlavně kojení na veřejnosti zkrátka nedokážou strávit.
Začala jsem kojit na veřejnosti
Naše vesnice je malebná, ale umí být neuvěřitelně těsná. Zpočátku jsem si naivně myslela, že starší prvorodička v kočárku bude pro sousedy jen chvilkové téma u plotu. Mýlila jsem se.
Opravdové peklo pro mě začalo ve chvíli, když jsme s Matýskem vyrazili na delší procházky. Dítě si zkrátka nevybírá, že bude mít hlad. Nečeká, až budete sedět doma za zavřenými dveřmi. Když dostalo hlad u kapličky nebo na lavičce u obchodu, nejdříve jsem trochu váhala. Pak jsem ale vytáhla prso a nakojila ho. Vždycky diskrétně, pod plenou, s maximální snahou nikomu nebýt na očích.
Najednou jsem cítila ty pohledy. Paní Novotná mi přestala odpovídat na pozdrav. U pokladny v místních potravinách si paní prodavačka vyměňovala významné pohledy s kolegyněmi a šeptaly si: „V padesáti letech blázní a ještě se u toho odhaluje na veřejnosti… Kam ten svět spěje?“
Zpočátku mě to strašně stravovalo. Vracela jsem se domů s pláčem, sevřeným žaludkem a pocitem, že dělám něco špatně. Styděla jsem se. Říkala jsem si, jestli se opravdu chovám nepatřičně, jestli mi v mém věku nepřísluší sedět raději s dítětem doma a nevystrkovat nos.
Všechno se zlomilo jednoho odpoledne. Matýsek byl uplakaný a na lavičce se začal dožadovat kojení. Zvedla jsem tričko a začala kojit, přičemž se mi plenka možná sesunula o kousek víc, než by úzkostliví sousedé zkousli.
V tu chvíli šla kolem skupinka místních žen v čele s paní starostovou. Zastavily se, pohrdavě kroutily hlavami, jedna z nich utrousila hlasitou poznámku o „nedostatečné soudnosti v našem věku“.
V tu chvíli ze mě veškerý stud opadl. Vystřídal ho hněv, který ale záhy přešel v klid. Podívala jsem se totiž na to malé, voňavé tělíčko v mém náručí. Na ty důvěřivé oči, které mě milovaly bezpodmínečně a pro které jsem byla celý vesmír.
Uvědomila jsem si absurditu celé situace. Copak krmení hladového dítěte je něco hanebného? Copak mám nechat svého syna trápit hladem jen proto, aby se starší generace v obci necítila pohoršená tím, že se padesátiletá žena odvážila naplno věnovat svému dítěti?
Od toho dne se v mém nitru něco zásadně změnilo. Přestala jsem vnímat, kdo se na mě jak dívá. Když má Matýsek hlad, nakojím ho kdekoliv – na lavičce v parku, u dětského hřiště, klidně na autobusové zastávce.
Sousedé sice občas dál protáčejí oči, ale já už se tím nenechám otrávit. Naopak. Sleduji je s úsměvem. Došlo mi totiž, že jejich nelibost vůbec není o mně. Je o nich, o jejich strachu z vybočení z řady, z neznámého a z toho, co se „sluší a patří“.
Mateřství v padesáti mi nedalo jenom úžasného syna. Dalo mi ten nejcennější dar na světě – svobodu být sama sebou. Uvědomila jsem si, že už se nemusím nikomu zavděčovat. A jestli mě vesnice bude dál pomlouvat? Ať klidně mluví. Já mám totiž konečně to nejdůležitější na světě a nic jiného už pro mě nemá cenu.
Pohled odborníků: Když společnost selhává, matka platí daň
Tlak, kterému Alena čelila v malé vesnici, není jen českým nebo vesnickým specifikem – je to hluboce zakořeněný společenský problém, na který dlouhodobě upozorňují přední světoví experti. Podle stanoviska Americké akademie pediatrů (AAP) čelí kojící matky ve veřejném prostoru naprosto zbytečnému stigmatizování, které pramení ze strachu z neznámého a nedostatku osvěty.
Pediatři zdůrazňují, že možnost nakrmit dítě kdykoliv a kdekoliv podle jeho okamžitých potřeb je základním lidským právem a naprostou nutností pro zdravý vývoj dítěte i psychickou pohodu matky. Odsuzování ze strany okolí a snahy vytlačit kojení do skrytých koutů přitom podle odborníků prokazatelně snižují ochotu žen v kojení pokračovat a vytvářejí na ně toxický tlak. Podpora rodin a vytvoření bezpečného prostředí bez odsudků by měly být samozřejmostí v každé komunitě.
