Některá přátelství vznikají úplně nenápadně. Stačí společný plot, krátké rozhovory přes zahradu nebo drobné sousedské laskavosti. O to víc člověka zabolí, když zjistí, že člověk, kterému důvěřoval, o něm za zády mluvil úplně jinak. Paní Ludmila se takto spletla ve své sousedce.
Ludmila (63) byla přesvědčená, že se sousedkou vychází skvěle. Nikdy by ji ale nenapadlo, že právě žena, se kterou si tolik let vyměňovala domácí koláče i životní starosti, o ní po vesnici šíří nepříjemné pomluvy.
Sousedka mi každý rok nosila koláče, přitom mě celé roky šířila pomluvy
Do našeho domu jsme se s mým manželem přistěhovali před sedmnácti lety. Hned vedle bydlela paní Alena, která nás od začátku přivítala s úsměvem. Přinesla nám bábovku, poradila, kde ve vesnici nakoupit, a postupně jsme si na sebe zvykly. Často jsme si povídaly přes plot, v létě jsme si nosily přebytky ze zahrady a každé Vánoce jsme si navzájem předávaly cukroví. Když jsem slavila narozeniny, nikdy nezapomněla zazvonit s malou kytičkou nebo domácím koláčem. Neříkám, že jsme byly nejlepší kamarádky, ale věřila jsem jí a několikrát jsem se jí svěřila i s věcmi, které jsem neříkala každému.
Před několika měsíci jsem se náhodou dala do řeči s jinou sousedkou. Během rozhovoru utrousila větu, která mě úplně zarazila. Zeptala se mě, jestli už jsem vyřešila problémy s penězi. Nechápala jsem, o čem mluví. Prý se ve vesnici dlouho povídá, že jsme s manželem zadlužení a že kvůli tomu možná budeme prodávat dům.
Nic takového ale nikdy nebyla pravda. Když jsem se vyptávala dál, dozvěděla jsem se, že podobných historek koluje víc. Že jsem prý panovačná, že se s manželem často hádáme nebo že se naše děti domů skoro nevracejí, protože se mnou nevycházejí. Nejvíc mě šokovalo, když jsem uslyšela, odkud ty řeči údajně pocházely. Od paní Aleny, naší sousedky.
Foto: Pexels
Pomlouvá mě někdo, kdo měl být můj přítel
Nejdřív jsem tomu odmítala uvěřit. Říkala jsem si, že si lidé něco přibarvili nebo že někdo jen hledá důvod, proč nás rozhádat. Jenže během několika týdnů jsem podobnou informaci slyšela ještě od dalších dvou lidí. Každý nezávisle na sobě zmínil, že právě moje sousedka o mně často mluví. Přitom když jsme se potkaly, usmívala se úplně stejně jako vždy. Znovu mi přinesla koláč, ptala se, jak se máme, a chovala se, jako by mezi námi nikdy nebyl žádný problém.
Kdyby se mnou měla nějaký spor, pochopila bych to. Ale nedokážu pochopit, proč se tvářila jako moje přítelkyně, zatímco za mými zády vytvářela úplně jiný obraz. Už si s ní nepovídám jako dřív a dávám si velký pozor na to, co komu říkám. Možná nikdy nezjistím, proč to dělala. Nejvíc mě ale mrzí, že kvůli jedné zkušenosti začínám být nedůvěřivá i k lidem, kteří mi nikdy nic neudělali. Myslíte si, že má smysl podobnou věc po letech otevřít, nebo je lepší takové přátelství tiše ukončit a jít dál?
Ke komentáři na situaci paní Ludmily nás inspiruje psycholožka Elle Hunt
Děkuji, paní Ludmilo,
že jste se svěřila s tak citlivou zkušeností. O to víc bolí, když člověk zjistí, že pomluvy měly vycházet od někoho, komu dlouhá léta důvěřoval a komu svěřoval i osobní věci. Není divu, že se vedle zklamání objevila i nedůvěra vůči ostatním lidem.
V tuto chvíli je důležité oddělit ověřená fakta od toho, co se k vám dostalo zprostředkovaně. Pokud máte pocit, že potřebujete znát pravdu a přátelský vztah uzavřít férově, může mít smysl paní Alenu klidně a věcně oslovit a říct jí, co jste se dozvěděla a jak na vás tato situace působí. Ne proto, abyste ji obviňovala, ale abyste jí dala prostor se vyjádřit a sama získala větší jasno. Pokud by však reagovala vyhýbavě nebo neupřímně, je zcela v pořádku nastavit si větší odstup a chránit své soukromí.
Jedna bolestná zkušenost by ale neměla rozhodovat o tom, jak budete vnímat všechny ostatní vztahy. Většina lidí si důvěru zaslouží, jen je dobré ji dávat postupně a tam, kde je opětována stejnou mírou. Přeji vám, abyste si zachovala otevřené srdce, ale zároveň si vážila sama sebe natolik, abyste své hranice chránila před lidmi, kteří s důvěrou druhých nezacházejí s respektem.
