„O nemocnou tchyni se starám já. Nikdo se neptá, jestli ještě můžu,“ říká Lucie

Lucie (47) se poslední měsíce pravidelně stará o nemocnou tchyni. Přestože spolu nikdy neměly dobrý vztah, většina péče postupně zůstala na ní. Rodina to dnes bere téměř jako samozřejmost a Simona začíná být na hranici svých sil.

O nemocnou tchyni se starám já

S mou tchyní jsme si nikdy nebyly blízké. Od začátku našeho vztahu s manželem měla potřebu komentovat, jak vařím, jak vedeme domácnost nebo jak vypadám, a často to dělala před ostatními. Když jsem se ozvala, většinou řekla, že jsem přecitlivělá a že si jen neumím udělat legraci sama ze sebe. Naučila jsem se její poznámky přecházet, protože jsem nechtěla kvůli každé návštěvě vyvolávat rodinné hádky.

Když ale onemocněla a začala potřebovat pomoc s nákupy, jídlem a běžnými věcmi doma, nějak přirozeně se začalo počítat hlavně se mnou. Mám pružnější pracovní dobu než ostatní, takže jsem zpočátku souhlasila. Myslela jsem, že jde o dočasnou pomoc. Dnes k ní jezdím několikrát týdně a někdy mám pocit, že se můj vlastní život začal řídit jen podle toho, co zrovna potřebuje ona.

Nikdo nevidí mé vyčerpání

Nejvíc mě vyčerpává, že se vlastně nic nezměnilo ani v našem vztahu. Tchyně je nemocná, ale stále dokáže poznamenat, že jsem něco koupila špatně nebo že bych mohla přijít dřív. Celá rodina mi přitom říká, že to nemám brát osobně, protože jí není dobře, a automaticky předpokládá, že se postarám i příště. Když jsem jednou řekla, že potřebuju volný víkend, manžel se mě zeptal, kdo tedy k mamince zajede. V tu chvíli mi došlo, že nikoho ani nenapadlo, že odpověď nemusím hledat právě já.

Začínám být unavená nejen z péče, ale i z toho, že mám být pořád ta rozumná, která všechno pochopí a vydrží. Současně se stydím říct dost, protože vím, že tchyně pomoc skutečně potřebuje. Jen už nevím, proč by měla celá odpovědnost ležet na člověku, kterého sama celý život odmítala respektovat. Mám právo říct, že už se o tchyni v takové míře starat nechci, i když vím, že se bez pomoci neobejde?

Mohlo by se vám líbit

„Tchyně bere vnukovi lžíci z levé ruky a překládá mu ji do pravé. Tvrdí, že ho chce naučit správným návykům,“ svěřuje se Martina

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

V situacích, jako je ta Luciina, nejde v jádru o nemocnou tchyni ani o starý spor mezi dvěma ženami. Jde o to, že odpovědnost za náročný, ale nutný úkol se ve vaší rodině nerozdělila rozhodnutím, ale samospádem. Někdo měl pružnější pracovní dobu, řekl první ano, a z dočasné výpomoci se stal trvalý stav. Jakmile má nějaká povinnost spolehlivého vykonavatele, okolí ji přestane řešit. Není to tím, že by se ostatní domluvili, že to musí nést zrovna Lucie. Spíš se stalo to, že jiná možnost přestala být vidět. Manželova otázka „kdo tedy k mamince zajede“ tohle přesně ukazuje. Není v ní asi ani tak lhostejnost jako spíš to, že odpověď se zdá být předem daná a už se o ní nepřemýšlí. K tomu se přidává druhá vrstva. Lucie pečuje o člověka, který ji celý život shazoval, a péče na tom nic nezměnila. To vyčerpává jinak než běžná únava. Lucie vkládá energii, ale nevrací se jí skoro nic, ani vděk, ani úleva ve vztahu. A protože Lucie roky zvládala poznámky přecházet a být ta rozumná, stala se z toho role, kterou od ní okolí čeká. Čím spolehlivěji člověk náročné situace zvládá, tím víc se počítá s tím, že je unese i příště. Ta role se sama posiluje.

Z toho plyne i cesta ven. Problémem není, že Lucie pomáhá. Problémem je, že pomoc nemá dohodnutou míru, není rozdělená a nikdo ji nepojmenoval jako společný závazek. Řešení proto neleží v tom, jestli má Lucie „právo říct dost“. Ta otázka je postavená, jako by někdo jiný měl pravomoc jí to dovolit nebo zakázat. Přesnější otázka zní, jak se má péče o nemocného člena rodiny spravedlivě rozdělit a kdo o tom rozhodne. Prakticky to znamená vrátit věc tam, kam patří. První, s kým to má Lucie řešit, je manžel, protože jde o jeho matku a jeho podíl je přinejmenším stejný jako její. Až se příště zeptá „kdo tedy zajede“, odpověď nezní jméno, ale „to je právě to, co musíme rozhodnout spolu“. Na stole jsou reálné možnosti, které dnes nejsou vidět: rozdělit dny mezi víc lidí, zapojit další příbuzné, využít pečovatelskou službu. Péče o nemocného člověka málokdy musí ležet na jednom a existují i placené formy pomoci.

Mohlo by se vám líbit

„Myslela jsem si, že si se snachou rozumíme, ale pak jsem zjistila, co o mně říká za mými zády,“ je smutná Marcela

Zároveň stojí za to oddělit dvě věci, které se Lucii slévají dohromady. Jedna je, jestli tchyni pomáhat. Druhá je, jestli u toho musí snášet poznámky a řídit celý svůj život podle cizích potřeb. Lucie může svůj díl zmenšit hned. Nemusí čekat, až se vztah spraví nebo až přijde poděkování. A pomoc ji nezavazuje mlčky přijímat, jak se s ní mluví. Dá se pomáhat v dohodnutém rozsahu a přitom nepřistoupit na to, že součástí té pomoci je i kritika. Stud, který Lucie cítí, drží při životě jedna falešná úvaha: buď to zvládnu celé já, nebo tchyně zůstane bez pomoci. Takhle to ale postavené není. Když se péče rozloží mezi víc lidí a doplní odbornou službou, potřeby nemocné ženy zůstanou pokryté a Luciin díl klesne na únosnou míru. To není opuštění nemocného člověka, ale jen konec stavu, kdy celá tíha leží na jednom. Takže ano, Lucie má právo říct, že takhle a v tomhle rozsahu se starat dál nechce. Užitečnější než to vyhlásit jako odmítnutí je ale pojmenovat to jako otázku rozdělení. Lucie neodmítá péči. Odmítá být pouze jejím jediným a neomezeným zdrojem.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Pomoc hledejte na www.terapie.cz

Kde může Lucie nastavit hranici mezi pomocí nemocné tchyni a obětováním vlastních sil? A nakolik má rodina právo očekávat, že péči ponese právě ona? Přečtěte si také příběh Martiny, která neví, jak nastavit hranici tchyni, která vychovává jejího syna i přes zákazy.

Zdroj: příběh poslala Lucie S.