44 Kč
Rozhodnutí mít, či nemít děti je čistě na každém člověku. Každý má právo vybrat si. A s tím samozřejmě přichází nejrůznější dopady, které ještě navíc v různých fázích života samozřejmě můžete vidět a cítit jinak. Co když svého rozhodnutí za pár let však bude člověk litovat? Vzít zpátky to mnohdy už bohužel nejde. A právě to se stalo paní Alžbětě, která nikdy nechtěla děti. Nyní již je mít nemůže a svého rozhodnutí hluboce lituje.
Paní Alžběta (62) nikdy děti nechtěla. Neměla na to, podle jejích slov, buňky. Chtěla vždy od života víc, cestovat, zažívat různé věci, být nezávislá, mít možnosti. Nechtěla být jako její spolužačky, které ani nedokončily vysokou školy, chodily pracovat do supermarketu, měly děti, pečovaly o manžela a vypadaly utahané a smutné. Jenže teď, po letech, toho lituje. Zjistila, že její život bez dětí nemá smysl.
Nikdy jsem děti neměla, a dnes toho lituji. V mládí jsem o ně nestála – chtěla jsem svobodu, cestování, zážitky, budovat vlastní podnik. To všechno se mi splnilo. Ale dnes, když jsem sama, cítím prázdno, které by případné děti jistě naplnily. Když jsem byla mladá, měla jsem jasno. Nechtěla jsem se vázat. Chtěla jsem cestovat, poznávat svět, zažívat dobrodružství. A tak to také dopadlo. Vztahy mi troskotaly právě na tom, že muži většinou chtěli rodinu a děti, zatímco já ne. Já jsem toužila po jiném životě.
Nevadilo mi to, muži přicházeli a odcházeli. Měla jsem pevné priority. Vybudovala jsem si vlastní firmu, která prosperovala, a dala mi finanční nezávislost. Procestovala jsem kus světa – plavala jsem s delfíny, potápěla se se žraloky, lezla na sopku, poznávala různé kultury a náboženství. Můj život byl plný dobrodružství a svobody. Přátelé mám po celém světě. Kamkoliv jsem přijela, měla jsem tam spoustu lidí, známých. Mohla jsem si užívat ve Španělsku nebo se zavřít do ticha na Bali. Život mi dával všechno, co jsem od něj chtěla.
Jenže dnes je mi dvaašedesát. Podnik mám pořád, žiju si dobře a mohla bych být spokojená. Ale čím dál častěji mě přepadá prázdnota. Přemýšlím, jaké by to bylo mít děti, vychovávat je, sledovat, jak rostou. Jaké by to bylo mít svou rodinu, která by mě teď obklopovala. Když se dívám na kamarádky, které mají vnuky, cítím zvláštní bodnutí. Ony mají pro koho péct, komu se věnovat, mají někoho, kdo jim zavolá jen tak, aby řekl: „Mám tě ráda, babi.“
Já nic takového nemám. Často si říkám, že jsem tehdy měla jiné priority. Že jsem se rozhodla správně pro svůj život – a nelze mít všechno. Jenže někdy se přistihnu, že závidím těm, kdo mají rodinu kolem sebe. Možná bych teď byla šťastnější, kdybych se rozhodla jinak. Nevím, jestli se s tím někdy úplně smířím. Ale jedna věc je jistá, že čas se vrátit nedá. Můžu jen hledat jiné cesty, jak naplnit své stáří, i když to nebude mateřství ani rodina, kterou jsem nikdy neměla.
Volba vzdát se mateřství je stále relativně vzácná. Navzdory všem pokrokům, kterých ženy dosáhly, stále čelí obrovskému tlaku a očekáváním, že se stanou matkami. Bezdětná žena je často vnímána jako „nepřirozená“ nebo „sobecká“ a obvykle se předpokládá, že se v průběhu jejího života něco pokazilo, co ji přimělo obrátit se zády ke svému reprodukčnímu osudu. Mnoho bezdětných žen se cítí stigmatizovaných, nepochopených a osamělých. Některé ženy se rozhodnou mít děti ne z touhy, ale ze strachu – ze strachu, že o něco přijdou, ze sociální izolace, ze stigmatizace, ze strachu, že budou ve stáří samy atd. Otázka, zda mít, či nemít děti, vyžaduje pro mnoho žen jemný proces rozlišování, který vyžaduje úsilí. Úkolem je pozorně naslouchat své vlastní psychice a oddělit svou touhu od touhy ostatních lidí a širší společnosti.
psychologytoday.com, příběh poslala Alžběta Č.
