“Vychovala jsem své děti a ony na mě teď kašlou,” je naštvaná Lenka

Paní Lenka (67) je sama. Poté, co vychovala své děti a dle svého mínění jim dala absolutně všechno, se k ní v dospělosti otočily zády. Nemluví s ní. Kontakt omezují na absolutní minimum a nesnaží se své vlastní mámě pomoci. A paní Lenku to přirozeně velmi štve a mrzí.

Vychovala jsem své děti a ony na mě teď kašlou

Takhle jsem si tedy své stáří rozhodně nepředstavovala!! Mé děti, kterým jsem dala absolutně všechno, se mi odvděčily tím, že na mě kašlou. Úplně mě ignorují a nekomunikují se mnou. Kdykoliv se náhodou zastaví nebo mi zvednou telefon, slyším jen jednoslovné odpovědi. Nepustí mě k sobě a do svého života. Tohle je vděk? Já jim obětovala absolutně všechno!! A takhle se mi to vrací.  Jsou to už dospělí lidé, přirozeně.

Je to nefér a oni se chovají jako velcí sobci. Je to ohavné. Jsem jejich máma, dala jsem jim život! Starala jsem se o ně, když byly nemocné, byla jsem u nich. Živila jsem je, vařila, vychovala z nich dobré a zodpovědné lidi. Takové, kteří se mají starat o druhé a o svou rodinu. Dala jsem je na studia, díky mě mají všechny ty kariéry, které mají. Dřela jsem, aby mohli jít na vysokou školu. A dočkám se vděku? Ne. Místo toho mě vymažou ze svého života. A je to velká bolest. A taky nepochopení. Kde se stala chyba? Proč se takhle špatně rozhodli a vymazali mě ze svého života? Sedím u kuchyňského stolu a dívám se na telefon. Je ticho. Takové to ticho, které netlačí jen na uši, ale hlavně na hruď. Zase nikdo nevolá. Dnes ani včera. Ani předevčírem. A já si pořád dokola říkám: Jak je to možné?

Mohlo by se vám líbit

"Vychovala mě babička, moje matka se na mě vykašlala. Nemám jí to za zlé, ale jako matku ji neberu," svěřila se Petra (43)

Nevděčné děti

Když bylo potřeba, šla jsem sama proti světu. Kvůli nim. Vždycky jsem byla přímá. Říkala jsem věci na rovinu. Nehrála jsem si na kamarádku, byla jsem máma. Ta, která rozhodovala, která byla autorita, která věděla, co je pro ně dobré, co mají dělat, co se má v jejich životě dít. Možná jsem byla přísná, ale spravedlivá. A hlavně upřímná. Učila jsem je, že rodina drží při sobě. Že se neotáčí zády. Že se ozvou. A teď? Vše porušují! Když zavolám já, mají práci, děti, povinnosti. „Ozvu se,“ říkají. Neozvou. Připadám si, jako bych je obtěžovala. Jako bych byla navíc. A to bolí víc než samota samotná. Jsem uražená. A jsem zklamaná. Hlavně zklamaná. Ne takhle jsem si to představovala. Ne takhle jsem je vychovala. Říkám si, kde se stala nějaká chyba. Kdy se z mých dětí stali lidé, kteří zapomněli zvednout telefon? Proč se tohle děje zrovna mě? Za co tohle mám?

K odpovědi na situaci paní Lenky nás inspirovala doktorka Jan Anderson

Paní Lenko,

to, co prožíváte, patří k nejbolestnějším zkušenostem rodiče. Odcizení od vlastních dětí zasahuje hluboko do identity, do pocitu smyslu i vlastní hodnoty. Vaše bolest, smutek i hněv jsou pochopitelné. Zároveň je ale důležité všimnout si, jak silně ve vašem vyprávění zaznívá jazyk oběti a účtování: „dala jsem všechno“, „oni mi dluží“, „za tohle mám“. Tyto vaše myšlenky sice vycházejí z reálné námahy, kterou jste do rodičovství vložila, ale bohužel vás uzavírají do vnitřního napětí a zvyšují propast mezi vámi a dětmi. Dospělé děti obvykle neodcházejí proto, že by zapomněly na péči, ale proto, že potřebují dýchat, a často se vzdalují tam, kde cítí tlak, očekávání nebo pocit viny.

Mohlo by se vám líbit

“Moje máma mě komanduje, musím k ní chodit každý den a už nemůžu dál,” svěřuje se zoufalá Ema

Z psychologického hlediska je podstatné, že sama popisujete svou roli jako autoritativní, přímou a rozhodující. To může být v dětství funkční, ale v dospělosti dětí se stejný styl může proměnit v něco, co ony vnímají jako kontrolu, kritiku nebo nerespektování jejich autonomie, i když to tak vy necítíte. Odcizení často není trestem ani „špatným rozhodnutím“, ale pokusem dětí chránit se a vytvořit si vlastní hranice. To neznamená, že jste byla špatná matka. Znamená to, že vztah potřebuje jinou podobu, než jakou měl dřív. Hledání jediné „chyby“ vás může držet v bludném kruhu viny a vzteku; užitečnější je ptát se, co se dnes mezi vámi cítí bezpečně a co už ne.

Prvním krokem k možné změně není vysvětlování, připomínání obětí ani morální apel, ale práce s vlastním postojem. Zkuste, třeba jen pro sebe, oddělit rodičovskou lásku od nároku na vděčnost. Děti vám nic „nedluží“ za to, že jste je vychovala; to byla vaše volba jako rodiče. To, co jim ale můžete nabídnout teď, je nový typ vztahu: méně očekávání, více zvědavosti, méně výčitek, více klidu. Prakticky to může znamenat krátkou, neobviňující zprávu typu: „Mrzí mě, že jsme si vzdálení. Pokud někdy budete chtít mluvit, jsem tu.“ A současně začít posilovat svůj vlastní život mimo čekání na telefon. Paradoxně právě tehdy, když rodič přestane tlačit a začne stát pevně sám v sobě, se často vytváří prostor, aby se děti mohly znovu přiblížit, svobodně, ne ze strachu nebo povinnosti.

Jak má paní Lenka svým dětem dát najevo, že stojí o jejich přítomnost? Jak jim dát najevo, že je jejich máma a stýská se jí? A má na to právo? Přečtěte si také příběh paní Rebeky, která nemá ráda návštěvy u svých kritických rodičů.